Nedělní návštěva divadla mě opět utvrdila v přesvědčení, že mnozí z těch, kteří sami sebe považují za náramně kulturní a společenské, jsou v podstatě nevychovaní burani. Hra Pán Polštářů je plná vulgarit a brutality, to ano – ale zároveň je to představení, které vyžaduje od začátku do konce maximální soustředění a pozornost jak diváků, tak herců… a proto je jakékoli vyrušení jednoduše… nepatřičné.
Jenomže vysvětlujte to všem těm důchodcům a úctyhodným paničkám s tvářemi zkřivenými svatým rozhořčením, kteří vstávali uprostřed prvního dějství a houfně opouštěli sál jenom proto, že si jedna z postav dovolila vícekrát za sebou říct slovo „kurva“.
Nechápu to a nerozumím tomu.
Ano, může se stát, že se spletu a ocitnu se na představení, které mě nebaví. Jenomže základní zásadou slušnosti je počkat aspoň do přestávky a odejít až pak.
Ano, může se stát, že mám premiérové předplatné, a tudíž bych měl chodit na všechno… jenomže i pak mám tu možnost vybrat si a v případě, že mi předváděný kus – který je mimochodem anoncován docela jednoznačně a srozumitelně – nesedí, lístek buď někomu nabídnout, nebo prostě nejít.
Dokážu pochopit i to, že někteří lidé považují vulgarity na jevišti za svatokrádež a že se štěstím bez sebe rozplývají u Perel panny Serafínky nebo u Země úsměvů – každý máme jiný vkus. Někdo hned tak neskousne Sarah Kane, Martina McDonagha, Irvina Welsche nebo Patricka Marbera – já zase do konce života nemusím vidět jediného Lehára, Piskáčka nebo Nedbala. A řeším to prostě tak, že na ně nechodím – a když už se náhodou spletu a ocitnu se v podobném očistci, vydržím ze slušnosti aspoň do přestávky. Z koncertů vážné hudby se taky neodchází uprostřed věty jenom proto, že houslista má motýlka nakřivo…
Bylo by proto vhodné, kdyby to někdo vysvětlil i těmto rádoby kulturním konzumentům: když už se rozhodnete strávit nějaký čas u zrcadla a v koupelně úpravou zevnějšku, tak byste mohli překonat odpor a vydržet zhruba tu hodinu a čtvrt na místech, i když vás představení nebaví. Protože pokud odejdete uprostřed dialogu, je to jednak společensky neúnosné… a jednak sprosté vůči hercům, ale i vůči divákům, kteří hru chtějí v klidu zhlédnout a nemohou, protože se jim před očima míhají vaše zadky.
Jiří Popiolek
