Letos už posedmé vtrhl do divadelní Ostravy jiný duch a ožilo také postindustriální prostředí bývalého Dolu Hlubina, neodlučný emblém festivalu. Největší moravskoslezská divadelní přehlídka Dream Factory nabídla profily Divadla Na Zábradlí a experimentální pohybově taneční skupiny Spitfire Company i řadu ambiciózních inscenací předních českých souborů včetně ostravských, letos přibyl i slovenský. Festival se nesl ve znamení aktuálního tématu násilí, vedle her se tomuto fenoménu věnovaly promítané filmy a beseda o násilí v umění. Z třicítky uskutečněných akcí aspoň pár slov o těch inscenacích, o nichž se nejvíc mluví.
Přehlídku otevírala hra DNA, kterou principál Divadla Bolka Polívky napsal pro sebe a dceru Annu, pro zpestření k nim doplnil postavu majitele varieté, živé nemluvně a jeho atrapu. Volně propojený sled scének situačního humoru se odehrává především v herecké šatně. Dialogy se zčásti dotýkají skutečných osudů i traumat obou aktérů a ti to s odzbrojující sebeironií prezentují v kuse zacíleném na širokou veřejnost. Publikum důvěrně zná charismatického Polívku z médií a nadšeně reaguje na každé jeho slovo a gesto. (Autor si pohrál s názvem: může to být dědičná informace, nemoc i dno v množném čísle).
Divadlo na Zábradlí se pod novým vedením obrodilo a mj. získalo cenu kritiky Divadlo roku 2014. První ze tří jimi uvedených her – POŽITKÁŘE – inscenoval Jan Mikulášek a na textu se podílel s dramaturgyní Dorou Viceníkovou. V neurčitém prostoru připomínajícím hotelovou halu bezcílně těkají postavy, náhodně se střetávají a vytrácejí, jejich chování připomíná podivný sen plný absurdních situací. Z fantaskní vize prosvítá groteskní podobenství na téma smrti, kterou současná společnost odsouvá do neviditelna. Bezvýchodné, zrcadly deformované prostředí vytváří kritikou oceněná scéna Marka Cpina a zabydlují je herci, jejichž přesná souhra klape jako hodinový strojek. Hypnoticky působící představení za sebou zanechává znepokojivý závan jakési neuchopitelnosti a neukončenosti trvání.
m výsledkem spolupráce Mikuláška s Viceníkovou a Cpinem je volná dramatizace Pasternakova románu DOKTOR ŽIVAGO. Samotná scéna s natáčenými zrcadly vytvářejícími nečekané reflexe naznačuje, že půjde o radikální přístup k předloze. Románový celek je roztříštěn do samostatných výstupů, z historického kontextu románového Ruska tu zůstaly jen zlomky sledující individuální osudy a vztahy postav. Dějová linka je rozvíjena asociativní metodou, střídají se scény vážně pojaté a groteskní, život a ironie, patos a parodie. Herci zosobňují postavy a vzápětí z nich vystupují jako vypravěči. Není nutno zdůrazňovat kvality herců a jejich schopnost ztvárnit proměnlivost stylu. Nicméně Mikoláškova inovacemi překypující scénická řešení tu zacházejí do extrému a jejich provedení utlačuje obsah.
Inscenace Anny Petrželkové BÁBY, pro niž texty vybrala Viceníková z děl Daniila Charmse, přinesla vítané odlehčení. Scéna a kostýmy Evy Jiřikovské vystihují šeď a zrůdnost stalinské éry: děj se odehrává v popředí a v pěti nesouměrných pokojíčcích rozmístěných ve svislé zadní stěně, aktérkami je pět otylých ženských se šedými parukami a ve stejných květovaných šatech. V krátkých scénkách dělených zatmívačkami sledujeme jejich směšné úkony, pobíhání a usilování o přízeň dvou výstředních kadeřníků. Nonverbální projevy přerušují mikropříběhy -i ten o vypadávajících babách- někdy končící bez pointy. Temperamentní režie a stylizované herecké výkony oživují Charmsovu poetiku, v níž se za absurditou skrývá tíživost doby, a vytvářejí zábavné, groteskní a dynamické představení.
Charakteristickými prvky všech tří uváděných inscenací Divadla na Zábradlí je autorsky vyhraněná forma stylizace, svébytné řešení scény a herecký perfekcionismus.
Jedním z vrcholů přehlídky bylo představení Činoherního klubu BRATŘI KARAMAZOVI. Martin Čičvák velmi volně upravil Schormovu dramatizaci Dostojevského tak, že akcent přesunul z filosoficko-náboženské roviny do existenciální, postavy zcivilnil, přiblížil dnešku a vytvořil nevábný obraz současného světa. Scéna Hanse Hoffera rámuje podivné prostředí: vpravo taneční tyč a kovová konstrukce připomínající bradla, vzadu vchod do pekla, vlevo kadibudka, před jevištěm kout s piánem, na stěnu se promítá živý záznam digikamery. Na jevišti se ocitá jen otec, synové a jejich tři osudové ženy, v centru dění je pouze Karamazov. Není to stařec, ale muž v plné síle, čpí z něj chlast a levné ženy, libuje si v hnusu, špíně a rouhání, přitom podvědomě touží po lásce a porozumění svých synů. Juraj Kukura je záměrně nejsilnější postavou hry a zastiňuje ostatní, i když všechny známe jako špičkové herce. Jeho fenomenální výkon vrcholí v závěru, kdy v podobě ďábla ovládne diváky – a snad i celý svět.
Mimořádný zájem byl o inscenaci Viktora Polesného v Divadle v Řeznické LENI, vždyť za ztvárnění titulní role získala Vilma Cibulková Thálii. /Valeria Schulczová a Roman Olekšák původně napsali hru pro Slovenské národné divadlo a zejména pro Zdenu Studénkovou./ Natáčení bulvární talk-show s Leni Riefenstahlovou jako autorkou knihy etnografických fotografií se proměňuje v mučivou konfrontaci s její minulostí filmařky využité nacistickou propagandou. Slovní souboj arogantního, úskočného moderátora s neústupnou, hrdou, ale uvnitř zranitelnou ženou je strhujícím hereckým koncertem. Dotěrným partnerem do kouta zahnaná Leni nakonec reaguje slovy, že dnešní masové vymývání mozků senzacechtivými médii má větší dosah a účinek než někdejší nacistická propaganda.
Přední scéna našich sousedů, Slovenské komorné divadlo Martin uvedlo hru LES A. N. Ostrovského. Režisér Lukáš Brutovský, jehož zemitou Maryšu z brněnského HaDivadla jsme mohli obdivovat loni, vyložil text ruského klasika v duchu oslovujícím současnost a obešel se při tom bez formálních experimentů. Groteskní komedie se společensko kritickým vyzněním zachycuje dění na panství ovdovělé statkářky, kde předstíraná noblesa zakrývá intriky, hrabivost a chtíč. Nezapomenutelná je nápaditá scéna boje o bankovky a ovšem i závěrečná morální obžaloba. Režisér si stále pohrává s tématem divadelnosti, vyhraněné typy a situace expresivně modeluje, vyzdvihnout lze perfektní artikulaci všech. Aktuální vyznění hry v době bující korupce a falše z ní udělalo událost sezóny. Představení se stalo nejen závěrečnou tečkou, ale i vyvrcholením festivalu, což diváci ocenili potleskem ve stoje.
Dream Factory si už dlouho udržuje takovou úroveň, že nám jej jinde mohou jen závidět. Festival přispěl k tomu, že i bez oficiálně uděleného titulu můžeme Ostravu prohlásit za Evropské hlavní město divadelní kultury.
Festival skončil, zážitky doznívají a to nejvýraznější zůstane v paměti. Doufejme, že to nadšení, s nímž přehlídku připravil Tomáš Suchánek spolu se svým týmem, jim vydrží a že se s nimi a ovšem i hrami, o nichž se mluví, setkáme napřesrok.
Milan Líčka
