Když Juraj Herz natočil secesně stylizovaný film Petrolejové lampy, který je dosud živý zejména díky fenomenálnímu herectví Petra Čepka a Ivy Janžurové, připomenul tím vrcholné dílo mistra meziválečné psychologické prózy Jaroslava Havlíčka. Silné postavy a polohy, které román nabízí, si říkají i o divadelní provedení. Dramatizaci Martina Velíška a Ivana Rajmonta uvedl na jeviště Divadla Petra Bezruče jeho někdejší umělecký šéf Martin Františák, premiéra byla 4. března 2014.
Z rozsáhlého románu situovaného do podhůří Krkonoš si autoři vybrali klíčové okamžiky ze života dvou příbuzných rodin, odehrávající se na přelomu 19. a 20.století. Dramatizace neupřesňuje místo děje (mohlo by to být třeba i podhůří Beskyd) a vybírá jen postavy a situace významné pro zápletku a vývoj charakterů. Soustřeďuje se na osud Štěpánky, dcery stavitele Kiliána, která se bouří proti maloměstským konvencím, a proto dlouho nenachází ženicha. Vedle rodiny úspěšného Kiliána je tu rodina jeho švagra Maliny hospodařící na prokletém statku Vejrychovce, kterou táhne ke dnu nezdárný syn Pavel. Protnutí osudů obou zmíněných postav tvoří jádro dramatu…
Výprava Marka Cpina ukotvuje drama do zmíněného období, kostýmy a typizace postav prozrazují rakousko-uherskou monarchii, což trefně napoví císařské licousy. Postavy divákům opticky přibližuje svažující se jeviště, předscénu ohraničují petrolejové lampy a po delší době se v DPB objevuje klasická červená opona. Dobové reálie připomíná vítání prvního vlaku a oslavu nového století, kdy petrolejové lampy vytlačuje elektřina. Výrazným náladotvorným prvkem inscenace je hudba Nikose Engonidise laděná do mollové tóniny, tanga s zádumčivých melodií.
Na počátku je divák vtažen do děje v různých časových rovinách. Po rozhrnutí opony stojí vzadu na jevišti postavy jakoby připravené ke skupinovému portrétu, na předscéně vlevo kartářka vykládá Štěpce, zda a kdy se pro ni najde ženich, vpředu uprostřed si hrají dvě dívenky, Štěpka s kamarádkou. Z pozadí vystupují čerti s říkankou „Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni…“. Ostatně podobné seskupení postav uvidíme při svatbě a pohřbech, kdy je nebožtík spouštěn do propadliště. Nejprve je pohřbívána pradlena, v druhé části je pochováván Štěpčin otec. První dějství sice končí svatbou, ale postavy jdou nejistým krokem a doprovází je teskná lidová píseň. Scény ze života na maloměstě se střídají se scénami ze statku, které v druhém dějství převáží.
Ústřední roli Štěpánky Kiliánové Františák svěřil Sylvii Krupanské, které ihned uvěříme silnou osobnost její hrdinky, dívčí rozdychtěnost, radost ze života, přímost a nespoutanost, s níž reguje na maloměstské pokrytectví, posléze netrpělivé i skeptické očekávání stárnoucí slečny, zklamání ze sjednaného sňatku a nakonec smíření s údělem, vůči němuž se staví čelem, neporažená a vyzrálá.
Rovnocenným partnerem je jí Lukáš Melník jako bratranec Pavel, lehkomyslný oficír ruinující otcovský statek, lenoch a povaleč, vypočítavec, z něhož se následkem choroby stává fyzická a psychická troska. Melník opět potvrdil šíři svých hereckých proměn a sugestivita jeho projevu je srovnatelná s filmovým Pavlem Petra Čepka. (V druhém dějství je herecky výraznější než jeho partnerka – negativní a chorobné role jsou vždy vděčnější úlohou). Ostatní herci přesně dotvářejí celek dramatu, z těch větších rolí jmenujme Norberta Lichého (Kilián), Kateřinu Krejčí (jeho žena), Karla Čepka (j.h. – v roli Maliny) a Dušana Urbana (jeho syn Jan).
K nejvýraznějším, nezapomenutelným místům inscenace patří fantaskní scéna, kdy Kilián z hrobu věští temnou budoucnost svému zeti. Zažijeme tu však i odlehčení, třeba ve scéně, kde se Alois (Josef Jelínek) dvoří Štěpce a s vášní vypráví o Marxově Kapitálu, ale po otevření se z knihy silně práší.
Zatímco Herzův film charakterizovala melodramatičnost a secesní ornament, nynější dramatizace a zejména Františákova režie vychází ze syrově realistického ducha románu a pomocí divadelních prostředků se noří do psychologie postav, vedle reálných obrazů tu má místo fantazie, snění, noční můry i naturalistický projev. Inscenace Martina Františáka mají nezaměnitelé rysy, připomeňme tu hry Bezruč?!, Job, Nevěsta nebo Správkař. Je jimi zemitost, boj s osudem a úporné až posedlé hledání pravdy, smyslu a naplnění života. Totéž lze říct o inscenaci Petrolejových lamp.
Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (bezruci.cz)
