Selhání a zamlčení pravdy kvůli soudu pokrytecké společnosti pronásleduje a trýzní jako přízraky hrdinku dramatu Henrika Ibsena. Svou hru Přízraky charakterizoval jako rodinnou tragédii a jde snad o jeho nejnaturalističtější dílo. Norský klasik vypovídá ve svých dramatech o pokrytectví a falešné morálce měšťanské společnosti předminulého století s tak otřesnou naléhavostí, že to rezonuje s dneškem. Dokazuje to inscenace Přízraků v režii Petera Gábora, premiéra se uskutečnila v Komorní Scéně Aréna 22. března 2014.
Děj se odehrává na panském sídle a je stěsnán do několika hodin, začíná odpoledne a končí za úsvitu. Je tu pět postav, jejichž vztahy jsou zatíženy minulostí. V jeho středu stojí zámožná Helena Alvingová, vdova po kapitánovi s titulem komořího. Září radostí, z ciziny se vrátil syn Osvald, umělecký fotograf. Pastor Manders je pověřen paní Alvingovou zřídit nadaci na provoz dětského útulku pojmenovaném po kapitánu Alvingovi, od jehož smrti uplyne deset let. U paní Alvingové slouží Regina Engstrandová, za ní přichází otec Jakub a žádá, aby se vrátila do města, kde chce zřídit útulek pro námořníky zaštítěný jménem komořího Alvinga…
Chmurnému ladění dramatu odpovídá černočerné jeviště. Hluboko v pozadí svítí červená žárovka temné komory, fotografa prozrazují na šňůrách schnoucí pozitivy a negativy. Hudba jen občas podkreslí náladu, nejprve francouzskými šansony a později zadrhávajícími tóny klavíru. Na židli sedí Regina a pózuje před fotografickým bleskem. Blýskání se objeví ještě v poslední scéně, půjde však o metaforické osvícení matky, když pohlédne pravdě do očí …
Drama má tři dějství, v tom druhém paní Alvingová zmíní přízraky, které ji pronásledují. („Všichni jsme přízraky…celý svět je přízračný…a my se uboze obáváme světla, všeho v nás…“). První dvě dějství se dnes hrají bez přestávky a vynikne tím asymetrická stavba hry. Zatímco během první části se v devíti obrazech odhalují charaktery a vztahy, ve třetím dějství se ve dvou obrazech dění zvolňuje a soustřeďuje na dlouhé, trýznivé dialogy matky a syna.
V poslední době naši režiséři při výkladu Ibsena vyhledávali to neobvyklé, snažili se deformaci povah a vztahů v jeho dílech zvnějšnit a ohromit diváka nadsázkou jdoucí až do karikatury, jako to předvedli J.A.Pitínský, Jan Mikulášek nebo Jan Nebeský. Duch jeho her však lépe vystihuje uměřená, psychologicky propracovaná inscenace, jak ji předvedl Peter Gábor s dramaturgem Tomášem Vůjtkem. Rezignovali na efekty či násilné aktualizace a Přízraky pojali jako hlubinné psychologické drama. Říká se, že Ibsen měl ženskou duši, jeho hrdinky jsou životaschopnější a opravdovější než muži. Takovou je i paní Alvingová, jediná postava dramatu, která má silný charakter.
Alena Sasínová-Polarczyk, vznosná a noblesní jako královna, ve stylizovaném černém hávu, je vždy ve středu pozornosti, ovládá situaci s nadhledem a rozhodností. Potlačila někdejší vášně a nyní upíná své city jen k synovi s nadějí, která se nakonec přemění v hořkou parafrázi obrazu piety. Albert Čuba ztělesňuje syna s velkou vnímavostí jako znaveného, zdánlivě zlhostejnělého bohéma, který se už mikinou a tmavými brýlemi vymyká ostatním. Pragmatičtí protestanti ho považují za ztracenou existenci a on jimi naopak pohrdá. Až později se ozřejmí, proč se trpící syn vrátil a jakou pomoc od matky potřebuje…
Reprezentantem puritánského pokrytectví je pastor Manders. Výrazný a hlasově tvarovaný projev Jana Fišara z něj dělá nabubřelého ješitu a silného protihráče hrdinky, ovšem jen do momentu, kdy se kvůli ohrožení svého jména nečekaně pokoří. Do nižší společenské třídy náleží Jakub Engstrand, který více pije než pracuje. V podání Vladislava Georgieva je to zákeřný, kulhavý pokrytec připomínající šedou myš a snažící se vytěžit z každé situace. Stejně vypočítavá se ukáže být jeho dcera Regina, kterou hraje Zuzana Truplová jako bystrou, úhlednou holku, pragmaticky jdoucí po tom, co jí zajistí budoucnost.
Aréna uspěla s uhrančivou inscenací, v níž může Alena Sasínová-Polarczyk uplatnit své dispozice k dramatickému herectví vysoké kvality. Výzvu vytvořit další velkou roli doplňující galerii postav obdivovaných kritikou i diváky využila svrchovaně. A to ostatní, dokonalé souznění herců Divadla roku 2013, je (nejen) pro zasvěcené přece samozřejmostí.
Milan Líčka, foto Roman Polášek (divadloarena.cz)
