Poslední inscenace Roztoužené sezóny u Bezručů je políbena lehkonohou múzou komedie. Štěpán Pácl přetvořil Molièrovu hru Scapinova šibalství ve sled groteskních scének – ostatně málo co může být zábavnější, než patálie zamilovaných, kteří překonávají překážky, tentokrát s pomocí šibala, jenž umí každého přelstít. Premiéra pestrobarevné a rozpoutané inscenace byla 16. května 2014 a vzbudila jednoznačné nadšení. Zkusme se na ni podívat ještě trochu jinak.
Molière převzal námět z antické komedie a vytvořil hru spojující humor francouzské frašky a italské barokní komedie dell’arte. V komických scénách vystupují hamižní a pánovití otcové bránící lásce potomků, jejich synové, dívky a sluhové, přičemž jméno toho, kdo rozhýbává děj, je v názvu hry. Předem víme, že vše dobře dopadne, ale ty už mnohokrát před ním variované peripetie Molière aktualizoval a rozproudil živým a vtipným jazykem. Jakým způsobem to Pácl převedl do scénické podoby, už bylo popsáno v několika recenzích, pokusím se proto ozřejmit ještě jeden aspekt.
Není to tak dávno, co přetrvávalo pojetí, jaké je zřejmé ze záznamu televizní inscenace z roku 1961, která byla loni vysílána na ČT Art. František Filip ji kvalitně obsadil (Pešek, Marvan. Filipovský aj.) a doplnil dnes už úsměvně působícími baletními vložkami. Z inscenace uctivé ke hře a autorovi a ve své době uznávané, však zůstalo jen málo víc než nostalgické ohlédnutí. Mezitím se totiž změnil nejen divadelní projev, ale i přístup ke klasice a každý tvůrce hledá způsob, jak ji aktualizovat a co do ní vložit svého.
Štěpán Pácl se ke klasice uctivě nechová, ale snaží se vyložit jejího pravého ducha a pomáhá si při tom symbolem. Při inscenaci Ivanova volil jako symbol pozvolného úpadku hrdiny nakloněnou rovinu scény, u Strýčka Váni to je bludiště dveří a pokojů, kde postavy nemohou najít ty druhé ani sama sebe. Ve Scapinových šibalstvích je to nejen kontrast charakterů, ale navíc i světů. Molière využívá kontrast postav zavedený v komedii dell‘arte, kdy každý z dvojice stejné úrovně (otcové, synové, sluhové) se nějak různí. Rozdíl charakterů je v Páclově inscenaci ještě zvýrazněn barvou kostýmů, jeden otec je v černém a druhý ve zlatém, synové v červeném a modrém, jejich milé ve žlutém a černém. Všichni hrají, jak jim to předepsal Molière a do groteskní parodie převedl Pácl. Otcové Argant Karla Čepka a Geront Tomáše Dastlíka se nadouvají pýchou a vzápětí třesou strachy, jejich synové Oktáv Ondřeje Bretta a Leandr Lukáše Melníka na Scapina neomaleně útočí a pak jej na kolenou prosí o pomoc, Hyacinta Pavly Gajdošíkové vyplakává litry vody. Sluha Silvestr v podání Vojtěcha Říhy se od Scapina liší pasivitou, chybí mu odvaha i důmysl.
Režisér zesílil ještě jeden významný kontrast – a to mezi bláhovým, bláznivým světem postav v pseudobarokních kostýmech a světem střízlivým, praktickým, který ztělesňuje Scapin. Ten se ostatním vymyká všedním oblečením, přichází na jeviště z publika, kde od počátku spokojeně seděl, doslova „na zavolanou“, z řemeslnické kabely si klidně vyndá holbu piva a švejkovsky ji vypije. Scapin Dušana Urbana by mohl být náš současník, obyčejný člověk, který se jen zdráhavě přizpůsobuje světu, do něhož byl vsazen. Na rozdíl od ostatních netouží po penězích a moci, ale ani po milostném dobrodružství, protože už zmoudřel a chce mít klid. Vymýšlí si historky a chová tak, aby si zachránil kůži a někdy i tak, aby pomohl druhým. Není povýšený ani mstivý, nanejvýš oplatí výprask tomu, kdo ho dostal do nesnází.
Štěpán Pácl si po několika psychologických, významově hlubších předlohách poprvé vybral lehčí komedii. Hru v mluvném překladu Jiřího Žáka (ten je mistr mnoha profesí a mj. i herec) pojednal ve stylizované nadsázce a vytvořil kvalitní lidové divadlo. Z Páclova pojetí lze vyčíst různý podtext a také ponaučení, že doba se mění, ale lidské vlastnosti jsou stále stejné a stále stejně směšné. Vytvořil divadelní grotesku v řádu dnešní doby, chytrou a vynalézavou, jaká rozesměje diváka. Ani ten nejvyběravější nad těmi skopičinami neohrne nos, ale s úsměvem se pobaví. A možná v tom taky najde i něco navíc.
Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (bezruci.cz)
