Asi každý viděl filmy Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které vycházejí z díla středoškolského profesora a humoristy Jaroslava Žáka. S použitím jejich motivů, dalších autorových textů i vlastních zážitků napsala Hana Burešová v 90.letech novou hru doplněnou dobovými šlágry Škola základ života. Nyní je uváděna v úpravě a režii Janky Ryšánek Schmiedtové jako komedie s hudebními čísly, činoherní muzikál, kde zpívá a na nástroje hraje celý soubor. Premiéra inscenace v Divadle Petra Bezruče byla 18. března 2016.
Děj se odehrává v někdejším gymnáziu během školního roku. Na scéně stojí dvě řady lavic, v popředí vlevo visí tabule a vpravo je hudební kout. Třída se promění ve sborovnu sražením předních lavic, je tu místo pro výstupy z přestávek, tenisu, výletu. Charaktery jsou odpozorovány ze života, oproti učitelským tyranům a podivínům působí studenti přirozeně, stejně jako ti dospělí, s nimiž mají dobrý vztah. Milostný motiv mezi dospívajícími je tu jen naznačen, zato všechny spojuje sportovní nadšení a fandění, skutečnou vášní je muzika, dobové šlágry, na jejichž melodie zpívají, tančí a hrají. V dialozích je ovšem fůra známých průpovídek a scének, jako třeba recitace Heydukova verše „Co je štěstí? Muška jenom zlatá“, scestný výklad Wolkrovy básně a bombastický, nicneříkající popis středověké bitvy.
Nejvýraznějšími mezi sextány jsou Michal Sedláček jako výmluvný repetent a záškolák Čuřil, Lukáš Melník jako vzdorovitý buřič a talent Benetka a nepřehlédnutelný Ondřej Brett v roli básníka a estéta Boukala, menší part mají Jakub Burýšek (věčný čtenář Peterka) a Vojta Říha (fotbalový idiot Holous). V roli Krhounka se Norbert Lichý, jindy vůdčí osobnost na scéně, stáhl do pozice lítostivého nešiky, šplhouna a otloukánka. Pestrý obraz třídy dotvářejí spolužačky, Sarah Haváčová (správná žába Pařízková), Pavla Gajdošíková (třídní kráska Jánská) a Markéta Matulová (tichá dívka Nováková). V souladu s koncepcí, že kolektivním hrdinou hry je celá třída, se projev každé postavy podřizuje celkovému vyznění.
Profesora Cafourka, který studenty podrží, ale i důvtipně zkrotí, ztělesnil Dušan Urban, žáky podpoří i nesmělá suplentka Lachoutová Markéty Harokové. Svérázný školník Filipa Kapusty se studenty vychází a nadřízené si drží od těla. Ostatní herci své postavy vynalézavě karikují. Morálně nejlépe vychází potrhlý, dezorientovaný matikář Gábrlík (Miroslav Kudela), nejhůře pak policajtský, podlézavý jazykář Lejsal (Milan Cimerák). Úloha uřvané třídní, češtinářky Kolískové sedí Marcele Čapkové, v roli obávané dějepisářky Suchánkové exceluje dominantní Kateřina Krejčí. Michal Weber je tu oportunistickým ředitelem a též inspektorem.
Janka Ryšánek Schmiedtová přistoupila k úpravě textu razantně, potlačila to neaktuální, dodala ději spád a tím vynikly pointy. Komediální linkou přitom prosvítají vážné tóny o trvalých hodnotách jako je přátelství a také morální postoj a svoboda projevu, za což se někdy i tvrdě platí. Hudební čísla původně jen dotvářející dobovou atmosféru, se stala složkou rovnocennou s tou mluvenou a v aranžmá Norberta Lichého a Michala Sedláčka získaly staré šlágry novou svěžest. Obdiv zaslouží energie herců, s níž rozpohybují celou scénu, zpívají, tančí a hrají (často střídavě) na různé nástroje. Situační komika prostoupená groteskně satirickou nadsázkou a doprovázená hudbou se tu proměňuje v činoherní muzikál. Komedie plná pohybu, hudby a zpěvu zapůsobí na všechny divácké generace jako živá voda.
Závěrem ještě zmínka, že inscenace se stejným názvem už tu kdysi byla. Podle „bestselleru“ Študáci a kantoři napsal Jaroslav Žák hru a tu pak uvedlo roku 1938 také ostravské Městské divadlo -v budově nynějšího DAD- a vystoupili v ní mj. Jiří Myron, Rudolf Deyl ml. a Blanka Waleská. Tato komedie měla svým satirickým ostnem vůči poměrům na tehdejších školách živý ohlas a uvádí se, že někde byl proto vstup na představení středoškolákům zakázán!
Milan Líčka, foto Lukáš Horký (bezruci.cz)
