Po hrách S nadějí, i bez ní a Slyšení Tomáše Vůjtka přichází Komorní scéna Aréna s inscenací prostřední části trilogie nazvané Smíření s podtitulem Ohlasová hra se zpěvy. Její děj se odehrává těsně po válce, kdy při divokém odsunu a v internačních táborech docházelo k těžkým zločinům na německých spoluobčanech, za které téměř nikdo nebyl potrestán. Autor vychází ze skutečných událostí a ožehavé téma dodnes dělící společnost spolu s režisérem Ivanem Krejčím odlehčují formou svérázného kabaretu, komorní scény střídají se sborovými, nadsázka a sarkastický černý humor se ovšem při mrazivém svědectví a tragédii vytrácejí. Inscenace měla premiéru v rámci festivalu Dream Factory 3. června 2017.
Scénograf Milan David hrací prostor rozdělil zatahovací oponou umožňující průběžně střídat komorní scény a ty sborové na předscéně. Jevištní prostor znázorňuje staromódní kuchyň s prkennou podlahou, uprostřed stojí stůl se židlemi, vlevo sporák a dřez, vpravo kredenc. V pozadí jsou dvoudílné dveře a pod stropem visí girlanda v národních barvách. Kostýmy Marty Roszkopfové respektují požadavky proměn doby a situací, nápadně odlišeny jsou symbolické postavy z legendárních časů. Hudba Ondřeje Švandrlíka umocňuje vyznění hry, v souladu s dějem využívá českou klasiku i dobové, zejména propagandistické písně.
Úvodní obraz na předscéně naznačuje ladění inscenace do nadsázky a sarkastické ironie. Sbor šesti postav v kostýmech Libuše, Přemysla, Bivoje a dalších hrdinů dávných dob zpívá vlasteneckou píseň o domově Čechů v zemském ráji s přehnaným entuziasmem, gesty i mimikou jakýchsi obrozeneckých divadelníků. Sboru suverénně vévodí energická Alena Sasínová-Polarczyk, osobitost svým postavám dali Petr Panzenberger, Šimon Krupa i další. Vystřídají je tři muži na scéně, funkcionář (Marek Cisovský), partyzán-revoluční gardista (Michal Čapka) a voják (Josef Kaluža), jejichž vztah projde zvraty, později Marek Cisovský ztělesní i postavu německého tajemníka obce.
Scény na jevišti se pravidelně střídají se sborem na předscéně, citovány a rozehrány jsou skutečné události, kdy došlo k týrání a masakru Němců, včetně odhalování zločinů a viníků. Z příběhů mužské trojice vybočuje scéna líčící vyvraždění německé rodiny, v níž Vladislav Georgiev ztělesnil otce jako osudu odevzdaného alkoholika, Štěpán Kozub strachem rozechvělého a zpoceného syna a Pavla Dostálová panensky nevinnou dceru. V kontrapunktickém závěru potomci českých dobyvatelů postupně rozvíjejí větu o obrazu rozsévače, dědictvím po dědovi, který jej přinesl z vyrabovaného německého domu.
Smíření se od ostatních částí trilogie liší tím, že nemá silnou, kontinuálně budovanou postavu. Nahrazují ji postavy tří mužů spojených „revoluční“ aktivitou uprostřed německého prostředí. Jejich vztahy se proměňují, rozdělí je politický proces, ale dojde ke smíření a vytěsnění minulosti. Všichni mají výrazné kontury díky hereckým osobnostem Marka Cisovského, Michala Čapky a Josefa Kaluži, ovšem do jejich nitra lze nahlédnout jen zčásti. Z hlavní linie vybočuje expresivní scéna vyvraždění rodiny, která vrcholí posmrtným, procítěným, krutě žalujícím monologem dívky (Pavla Dostálová) a závěrečná scéna, kdy shromáždění potomků strne do záběru s rozsévačem (Vladislav Georgiev) v nasvícených dveřích. Právě tyto dvě scény se vryjí do paměti nejsilněji.
Hra oživuje téma, o němž se u nás nerado mluví, většina vnímá tuto část minulosti zkresleně a nechce se k ní znát. Vůjtkovo a Krejčího Smíření naštěstí není jediným dílem, které připomíná, že smíření není možné bez vyrovnání se s minulostí. Stojí tak v jedné řadě s dramatizací románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch pojednávající o divokém odsunu brněnských Němců a hrou Jiřího Havelky Dechovka inspirovanou vražděním Němců na Jihlavsku. Od poválečných excesů, spáchaných na našich německých spoluobčanech, uplynulo sedmdesát let. Snad tato inscenace přispěje k úvaze (a odvaze) politiků instalovat pamětní desku, jež by připomněla osud 231 obětí ležících v hromadném hrobě v místě bývalého městského hřbitova za ostravským Domem kultury.
Milan Líčka, foto Roman Polášek