Spalovač mrtvol pokoušený mocí a posedlý smrtí

Dvaasedmdesátou sezónu Divadlo Petra Bezruče s pádným sloganem „Nakopni to s Bezručema“ zahájila hra SPALOVAČ MRTVOL, titul, který si každý spojí s prózou Ladislava Fukse či filmem Juraje Herze. Dramatizace vykresluje temný a groteskní obraz podivné osobnosti Karla Kopfrkingla, otce rodiny, slušného občana – a ctižádostivého, smrtí uhranutého zřízence krematoria. Až za protektorátu se projeví potlačené rysy jeho povahy. Podobenství o přizpůsobivosti, pokušení a zrůdnosti moci naléhavě oslovuje i dnešek. Premiéra inscenace Jakuba Nvoty byla 23. září 2016.

Dílo Ladislava Fukse vychází z jeho zvláštní povahy ovlivněné dětstvím citlivého chlapce, který sledoval krutý osud židovských spolužáků a vyrovnával se s odlišnou sexuální orientací. Odtud i pocit úzkosti a vyčleněnosti ze společnosti, jímž trpí jeho postavy. Nespával sice v rakvi, jak se proslýchalo, ale žil osaměle s matkou v bytě přeplněném knihami a věcmi. Okamžitě zaujal virtuózním talentem jak snovat pavoučí sítí slov vnitřní svět postav. Jeho osobitý styl vrcholí ve Spalovači mrtvol, podobenství o ďábelské svůdnosti moci i smrti, kde se vážné situace pojí s absurdním humorem. Pokušení moci naznačuje motto prózy, citát Giovanni Papiniho: “Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není“. Bizarní titul je odvozen od původního názvu Společnosti přátel žehu – Společnost pro spalování mrtvol.

Podle Fuksova prvního románu Pan Theodor Mundstock o židovi systematicky se připravujícím na život v koncentráku zamýšleli natočit film Chaplin a Polanski, zfilmován byl až Spalovač mrtvol. Adaptace působí ještě morbidněji než předloha, křehkou konstrukci slov a představ nahradilo prudké tempo, agresivní detaily snímané pohledem rybího oka a ostrý střih. A ovšem neodmyslitelný Jan Hrušínský v jednom z vrcholů zlaté éry našeho filmu.

I když portrét ústřední postavy není v románu přesněji vykreslen, zafixoval ji film do podoby blízké typu Norberta Lichého, což bylo patrně též impulsem k uvedení dramatizace v DPB. Hraje se na scéně Toma Cillera využívající prostor dole před jevištěm nejprve jako rodinnou jídelnu s podélným stolem a hořící svící, později třeba jako boxerský ring. Na jeviště je situována kremační přípravna, v druhém dějství se v jejím pozadí krčí jídelna a koupelna. Na bočních stěnách visí zákon o kremaci a „jízdní řád smrti“. Ozvláštňující proprietou jsou tři kontrabasy, na které se hraje nebo simulují vystavené rakve s mrtvolami, ohrazení ringu či vánoční stromek. Dramatizace Kateřiny Menclerové věrně sleduje text i smysl předlohy, režisér jej oživuje vedením herců k vytváření reálných situací prostoupených znepokojivě odtaživou atmosférou a přitom odlehčených jemnou linkou černého humoru.

Jakub Nvota úspěšně hostuje na českých a slovenských scénách, v Divadle Petra Bezruče působí poprvé. V inscenaci pracovně nazvanou V hlavě pana Kopfrkingla, ukazuje obyčejnou situaci, která se zvrhne v něco hrozivě cynického, absurdně směšného. „Doba je nejistá a jen smrt je jistá“ v obměnách pronáší Norbert Lichý, jenž suverénně ztělesňuje spalovače mrtvol. Krasořečník banalit o citech vůči rodině (říká si Roman a ženu oslovuje Lakmé, Čarokrásná či Něžná), o obřadu smrti pomáhajícím převtělování duší podle knihy o Tibetu a nakonec o své nacionální krvi, což ústí v tragédii. Žije ve světě svých fantasmagorií a nejasných tužeb, lze se mu proto snadno vemluvit. Marcela Čapková jako jeho žena Marie, stejně jako obě dospívající děti -Sarah Haváčová jako Zina a Vojtěch Říha jako Mili- mají na něj nepatrný vliv. V ďábla pokušitele Williho Reinkeho, který jej stahuje do říše zla, se proměnil Dušan Urban. Ten zastal i další menší, ale důležité role, stejně jako Markéta Haroková, Pavla Gajdošíková a Jakub Burýšek. Všichni odvedli přesvědčivé výkony, na jaké jsme u Bezručů zvyklí.

Umělecké dílo ožívá tehdy, když navozuje asociace aktuální. V době vydání prózy na téma kolaborace s nacismem tu vládl systém rudé totality stejně lámající charaktery. Film vznikl po sovětském vpádu, obdobě německé okupace, kdy normalizátoři opět potřebovali ochotné kolaboranty, a proto jej zakázali. Teď se zase Evropa kymácí, doba je nejistá a dnešní Kopfrkinglové jen žvaní a hledí, jak se zařídit. Právě k uvažování nad svůdností moci, přizpůsobivostí a morálkou by měla nynější inscenace Spalovače mrtvol v Divadle Petra Bezruče vést.


Milan Líčka, foto Lukáš Horký (bezruci.cz)

Napsat komentář