V dramatu Strýček Váňa, stejně jako v ostatních hrách A.P.Čechova jde o variaci na téma zmarněného života na ruské provincii konce 19. století. Osudy jeho postav, zklamané lásky a nenaplněné ambice však postupem času neztratily na přesvědčivosti a v jejich obrazech se můžeme vidět i my. Změnilo se jen samo divadlo, psychologické pojetí jeho her doplnil ironický nadhled a humor. Snad nejdále u nás ve výkladu Čechova zašel Štěpán Pácl, který jej přiblížil mladým divákům tím, že zachoval smysl textu, ale jednání postav posunul do ironických až extrémních reakcí, komických a téměř artistických čísel. Není divu, že jeho inscenace Strýčka Váni v Divadle Petra Bezruče vzbudila u diváků nadšení, ale u části kritiky i nesouhlas.
Štěpán Pácl dává svým inscenacím osobité rysy a jen tak snadno nelze na ně zapomenout. U Čechovova Ivanova v Národním divadle moravskoslezském to byla scéna svažující se směrem k hledišti, v druhé části hry se sešikmení ještě zvětšilo. Nesnadný pohyb herců tak naznačoval osudové postavení hrdinů. Klíč k pojetí Strýčka Váni našel v monologu: “Nemám rád tenhle dům. Jako bludiště! Šestadvacet pokojů, všichni zalezou a pak si je hledej.“ Rozvržena je tak i scéna: vlevo a vpravo dveře a po otevření dvoukřídlových dveří uprostřed se objeví za nimi další obdobné. Uprostřed visí houpačka a vpravo vpředu stojí piáno. Na začátku hry postava postupně otevře a projde všemi třemi dveřmi. Bludiště ovšem může být i metaforou vztahů postav i nitra jich samotných.
Děj se odehrává na statku, kde hospodaří Ivan se svou neteří Soňou. S nimi žijí Ivanova matka Vojnická, stará chůva Marina a zchudlý statkář Tělegin. Přijíždí sem Ivanův přítel Astrov a přes léto tu pobývá profesor v penzi Serebrjakov spolu se svou mladou ženou Jelenou. Jak to u Čechova bývá, je tu kruh nešťastných lásek: jeden miluje druhou, ta zase třetího, kterého miluje taky čtvrtá. A pátý má rád jen sám sebe. Vedle nenaplněných ambicí a lásek se tu jedná o víc. Vše se objasní během dvou dnů a jedné noci. Kromě každodenních záležitostí a vývoje vztahů se dozvíme o názorech postav, ty zásadní vysloví Astrov (do jisté míry jsou to i názory autora). Jednou promlouvá o devastaci krajiny a lidí, jindy jsou to lehce ironické úvahy o tom, co bude za dvě stě, tři sta let…
Pod Páclovým vedením mohou herci rozvinout své charaktery se vší parádou. Nudící se krasavice Jelena (odtažitě povznesená Markéta Haroková) musí strpět mrzoutského egoistického manžela Serebrjakova (Norbert Lichý ve svých nejlepších polohách), přitom se kolem ní točí poblázněný, z kolejí běžného života vyšinutý Ivan (výbušný Přemysl Bureš) i jeho přítel a sok, vnitřně vyhořelý lékař Astrov (suverénní, lehce cynický Tomáš Dastlík). Kolem nich se pohybuje směšný a smířlivý brepta Tělegin (ztělesněný Dušanem Urbanem). Úděl nemilované trpělivě snáší až na ojedinělý výbuch Soňa (v pečlivé drobnokresbě Pavly Gajdošíkové). V pozadí zůstává vdova Vojnická (Marcela Čapková ji předvádí jako afektovanou paničku), Kateřina Krejčí jako chůva Marina stále plete a občas stručně glosuje střety. Michal Sedláček s lehkostí preluduje na piáně a s Josefem Jelínkem zastanou i jiné role.
To, co ve výstavbě inscenace upoutá, jsou překvapivé herecké reakce doprovázející dialog a zejména režisérem navržené a herci s nadšením prováděné atrakce. V prvním dějství zaujme artistický výkon, kdy Jelena na houpačce prolétává přes protilehlé dveře. Především je to však velká noční opilecká scéna s třeštivou klauniádou Vojnického, Astrova a Tělegina a na ni navazující scénka Soni s Astrovem s kysaným zelím. Jindy třeba je při vášnivém objetí stržen obraz, zmínit lze odmáčení nohou či skok do lavoru, vášnivé třískání židlemi, rozvalení kufru se zaprášenými spisy…Vše je přitom využito, z vlákna klubka roztahaného napříč scénou Marina uplete svetr, v němž pak Tělegin tančí. Rozkývaná houpačka během Sonina odevzdaného monologu přitom působí jako metafora neúprosně plynoucího času.
Páclova inscenace přibližuje Čechova dnešním divákům, hru osvěžuje prvky, které jsou v současném životě všudypřítomné. Za rozhodující považuji, že při své aktualizaci zůstal smyslu autorovy výpovědi věrný. Úspěšný počin, i když ty atrakce někde trochu přečuhují.
Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (bezruci.cz)
