Když básník-filosof Ladislav Klíma psal Lidskou tragikomedii (1928), v níž se děj líčící ideály mládí a vývoj charakterů pod tlakem životní reality prolíná s výklady jeho titánské filosofie, asi sotva myslel na to, že by někdy mohla být uvedena. Trvalo čtyřicet let, než byl text publikován a dalších dvacet, než se hra ocitla na scéně. Ostravská premiéra realizovaná Ivanem Krejčím ještě ve starém sídle Arény byla událostí sezóny. S odstupem třinácti let se vrací s novým provedením tentýž režisér, zčásti i se stejnými herci, aby ukázal, o jak pozoruhodné a nadčasové dílo jde. Premiéra se uskutečnila v Komorní scéně Aréna 18. června 2016.
V Lidské komedii Balzac popisuje soudobou společnost ve stovce próz zalidněných množstvím postav. V Lidské tragikomedii se Klíma omezil na pět postav-typů, jejichž jednání odpovídá době a přitom má obecný přesah. Typy vystihují jména postav: básník a piják Pulec, omezený školomet Kantorka, ctižádostivý hmotař Obnos, slabošský erotoman Shoř a odtažitý filosofující solitér Odjinud. Děj se odehrává ve třech časových rovinách: v prvním aktu se na oslavě scházejí maturanti plní ideálů a ambicí, v druhém se setkávají po třiceti letech životem proměnění, ve třetím se po dalších pětadvaceti letech jejich osud naplňuje. Při snaze prožít svůj ideál egosolismu, deoesence či sebezbožnění padal Klíma z extáze do zoufalství z jeho nedosažitelnosti, což tišil alkoholem. Titánskou ideu promítl do postavy Odjinuda a sebeničivé sklony do postavy Pulce, tři další jsou jedinci s přízemními cíli, jimiž pohrdal.
Klíma jako dramatik byl dlouho takřka neznámý. Ojedinělá inscenace fantastické satiry o korupci Matěj Poctivý (spoluautor Arnošt Dvořák) vyvolala roku 1923 skandál, pak ji uvedla až Ypsilonka roku 1985. Lidská tragikomedie měla premiéru teprve na jaře 1991 v brněnském HaDivadle. Legendární inscenace Arnošta Goldflama zdůraznila individualitu postav a expresivní herectví vyvážila momenty magické působivosti. Na festivalu Dream Factory letos hostovalo Divadlo v Dlouhé s inscenací, kterou pojala Hana Burešová zcela jinak, jako hýřivou podívanou s efekty, kostýmy, líčením a herectvím na hraně klauniády.
Lidská tragikomedie ve staré Aréně se od zmíněných lišila. V té době se soubor dotvářel a byl plný mladistvého elánu. Na tamní scéně poprvé hostující, stejně naladěný mladý režisér všechny inspiroval, z herců vyzařovala bezprostřední radost ze hry a přelévala se mezi diváky sedící na dosah od jeviště. Tehdy vzniklo něco, co předznamenalo další vývoj stylu Arény.
Současná inscenace je jiná, změnilo se prostředí, doba i lidé a jejich vnímání divadla. Scénu vybavil Milan David hrubými hospodským stoly a židlemi (se stejně hrubým hospodským Alberta Čuby, který zaskakuje za zraněného Petra Panzenbergera), v závěru je uprostřed jen kanape symbolizující lavičku na místě zbořené hospody. Kostýmy Marty Roszkopfové jsou podle charakteru postav dobově společenské, u žen a někdy mužů až groteskní. Každé dějství uvádí nevtíravý hudební motiv Ondřeje Švandrlíka. Někdejší kolektivní souhra nadšenců se proměnila ve sladěný koncert vyzrálých individualit, mezi nimiž pod vedením respektovaného uměleckého šéfa rychle vyrůstají mladí talentovaní herci.
To platí především pro Štěpána Kozuba, který duchovní charisma Odjinuda navodil povzneseným výrazem, řečí i jednáním. Odtažitě sleduje vytahování spolužáků a odhalí jejich prázdnotu. Příště se zjeví po zahřmění, ve světle svíček se odráží luminiscencí a vypráví o svém osvícení a proměně. Nakonec je již jen snem, iluzí, imorální bytostí v blyštivém hávu vyjevující Pulcovi paradoxní moudra věčnosti. Šimon Krupa jako Pulec dokonale využil vděčnou roli autorova druhého já, pijáka, pozorovatele a glosátora. Věčně žíznivý, chvástavý a ke své tetě (Alena Sasínová-Polarczyk) arogantní student, posléze na dno padlý notorik. Zázrakem proměněn a vrácen do řádného života až do horečného snu a zlomu, jímž hra vrcholí: „Neztrácejme ani vteřinu, ten čas je ztracen, který nestráví člověk v hospodě!“.
Na dalších figurách Klíma ilustruje parafrázi Schopenhauera: „Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje“. Dvě postavy ztělesnili stejní herci jako kdysi: Marek Cisovský vybavil sucharského vědátora Kantorku ulízaným účesem, úzkoprsým pedantstvím studenta i profesora, patolízalstvím a zaslepeným adorováním manželky i dcery (Pavla Dostálová). Michal Čapka si vychutnal postavu Shoře, úspěchy u žen se chlubícího studenta, posléze ustrašeného úředníka s lakomou ženou (Tereza Cisovská – kdysi ještě Maňáková), který ve stáří hladoví, třese se, nedoslýchá, ale stále slintá po ženských. Postavu ctižádostivého a zkorumpovaného Obnose využil Josef Kaluža k demonstraci své komiky, nejprve jako napoleonsky se stylizující student, nejvíc prostoru má jeho velkopansky nabubřelý politik, později jen bezmocný, podezřívavý, šišlavý chudák.
Lidská tragikomedie je v jádru tezovitá mravní lekce, Klíma ji však svým dramatickým cítěním a obrazotvorností vtělil do věrohodných postav a překvapivě pointovaných situací. I když používá archaický jazyk, slouží jeho postavy jako archetypy, trvalé vzory charakterů a jejich jednání. Hra tak nabývá aktuální významy, dramaticky vděčný text (v němž je jen nutno zkrátit některé filosoficky rozmáchlé stati) zachycuje komičnost i tragiku lidských osudů. Ivan Krejčí zůstal věrný smyslu Klímova textu a inscenaci drží v mezích tragikomedie, jadrnosti a expresivní zábavnosti, v duchu stylového směřování Arény. Další skvělý opus ostravského činoherního klubu.
Milan Líčka, foto divadloarena.cz
