Sezónu Divadla Petra Bezruče nazvanou Ztráty a nálezy uzavřel šťastný nález klíče k románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, který inspirativně upravil a jako bezuzdnou burlesku rozehrál Nikolaj Pavlov Penev. Z plejády postav zůstali v ději jen tři mušketýři, d’Artagnan, Ludvík XIII., královna, kardinál Richelieu a vévoda Buckingham, zato přibyli hlídači v muzeu, divadelní kritik, kobyla obdařená řečí a štěk tu má i pes. Premiéra inscenace se uskutečnila 8. května 2015.
Po generace obdivovaný dobrodružný román o nerozlučném přátelství a rytířském plnění daného slova za každou cenu byl mnohokrát použit jako předloha pro film i divadlo. Je příznačné, že to bylo právě Divadlo Petra Bezruče, jež v Ostravě uvedlo Planchonovu adaptaci Tří mušketýrů (1961) a rok poté jako pokračování „romantickou parodii” Tři mušketýři po dvaceti letech, kterou napsal a i s předešlou režíroval Saša Lichý, tehdy mistr v inscenování komedií. Z řady filmových adaptací si neobyčejnou svěžest zachovala groteska hýřící originálními gagy, kterou natočil Chaplinův soupeř Max Linder s názvem napovídajícím jádro zápletky The three must-get-theres (1922). Živelným pojetím, pointováním skrze gagy a použitím dramatické zkratky připomíná Penevova inscenace právě filmovou grotesku. Ovšem obohacenou o důvtipné dialogy, slovní hříčky i novotvary a doprovázenou směsicí hudby sahající od gotického a Smetanova motivu až k balkánskému rytmu, lidovce a popu.
Historické ukotvení tématu je napovězeno rámováním děje výjevy v muzeu. Mezi exponáty majestátně sedí na trůně král Ludvík XIII., až po delší prodlevě se ze zákulisí vynoří hlídači a vymáhají na publiku ukradené předměty. Mezi diváky sedící divadelní kritik se zvedne, rozčileně komentuje neschopné amatérství souboru a chystá se odejít, avšak je přemluven, aby vstoupil do hry v roli jedné z hlavních postav. Konečně může začít divadlo na divadle, v jehož ději jsou volně využity motivy románu, přešity na míru dnešní doby a předvedeny jako svižný sled zábavných a ironických scének plných nečekaných výjevů a zvratů.
Prostředí k akci otevírá prostorná scéna Pavly Kamanové, mírně vyvýšený střed rámují boční panely s výklenky, plátno na pozadí je využíváno pro stínohru. Grotesknímu duchu hry odpovídá styl dobových kostýmů Jitky Nejedlé, s velkými klobouky, parukami, fiží, mašlemi, jsou černobílé i barevně vyzývavé, podobně výrazné dresy navrhla pro sportovce.
Pojetí inscenace lze analogicky k akčnímu filmu pojmenovat jako akční divadlo, dění je zhuštěné, jedna scéna se po zatmívačce rázem proměňuje v druhou, pohyb postav je rychlý anebo naopak choreograficky zpomalený. Každá ze scén je prostoupena gejzíry nápadů, mezi ty nejefektnější výjevy patří takřka artistický stínový souboj mušketýrů za plátnem a před ním, divoká jízda na pomyslném rozkývaném kočáře, fotbalový zápas s hráči a současně diváky. Středobodem všeho usilování je žlutý motýl poeticky symbolizující královnin šperk.
Autor si v textu rýpnul do divadelních kritiků a v Ondřeji Brettovi našel přesné ztělesnění povýšenosti a ješitnosti (některých z nich), s níž přistoupí na zosobnění role intrikánského kardinála – a toho hraje s velkou razancí. Na opačné straně stojí trochu naivní a mladicky rozdychtěný d’Artagnan Vojtěcha Říhy, který si nechá radit svou hladovou a mluvící béarnskou herkou, jejíž postroj znázorňují dvě zkrácené berle. Markéta Haroková tu bohatě využila komediální stránky svého talentu, královnu hraje ovšem zdrženlivě. Mušketýři jsou obdařeni ironickými rysy: poloslepý Athos Dušana Urbana (ten navíc hraje Buckinghama jako lorda z vtipů) se chce stále bít, Aramis Jakuba Burýška skládá vážnou hudbu a Porthos Lukáše Melníka je těžkopádný žrout nabízející rozjedenou bonboniéru. Král Norberta Lichého se prezentuje jako důstojnost sama, zároveň však projevuje jistou nedovtipnost.
Nikolaj Penev, režisér a herec bulharského původu, v inscenaci Tří mušketýrů prokázal vrozenou nespoutanou balkánskou fantazii a nakažlivou hravost. Se souborem Divadla Petra Bezruče si dokonale porozuměl a herci s nadšením přistoupili na třeštivou hru, která je tak spontánní a uvolněná, že působí skoro jako improvizace – a nic lepšího si u komedie nelze přát. Společně vytvořili jednu z nejnápaditějších a nejodvázanějších komedií, jaká se objevila na prknech ostravských divadel během posledních sezón.
Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (bezruci.cz)
