Když přišel Tarantino s parodováním gangsterek, všichni se náramně bavili. Ve hře Fligny, koks a fachmani Mohameda Ruabhiho vstupují na scénu ještě přitroublejší postavy, povaleči a zlodějíčci z pochybné francouzské čtvrti, kteří své zmatkaření zakrývají siláckou mluvou. Historka o pěti kumpánech, blondýně a vloupání k balíku peněz pojednaná jako ztřeštěná gangsterská komedie je vítanou příležitosti pro bezručovské herce a ovšem také pro nápaditého režiséra Eduarda Kudláče. Premiéra inscenace se uskutečnila v Divadle Petra Bezruče 13. května 2016.
Pozadí scény tvoří souvislá šedá zeď, uprostřed je do ní vklíněn bar. Je večer nebo noc někde na ulici pochybné čtvrti. Hádající se dvojice individuí odklidí zmláceného transvestitu a ulice se zaplní jim podobnými postavami, které stále cosi vyřizují, telefonují, napadají se a překřikují. Během zmatku a horečného, ale nikam nevedoucího dění, rozeznáváme aktéry. Jsou to kokainista a mamánek Tony, homosexuál a exhibicionista Jo, horkokrevný fantasta Ritchie, ukecaný poskok Franckie a jejich šéf Sergio, jenž má respekt taky proto, že se „nějakou dobu vyhýbal společnosti“. Obsluhuje je barmanka Pamela, typická blondýna. Po nějaké době se Sergiemu podaří shromáždit a zklidnit nesourodou partu a vyjevit plán na „loupež století“, totiž jak se dostat k penězům zazděným na opuštěném zámku.
Partu nezkušených, chvástavých povalečů ovšem šéf nemůže uhlídat, jak se ukáže v následujícím sledu vtipně pointovaných scének nabitých situačním a slovním humorem. Při shánění sbíječky pomůžou muslimský zprostředkovatel a obchodník, bourání zdi všechny neuvěřitelně zapráší, v neznámém prostředí a světlu hlavovek nešikové bezradně tápají a v tom nejlepším se ozve výstražné houkání a pak ještě telefonát. Jak to všechno dopadne, už divák asi předpokládá, ale nakonec bude přece jen překvapen…
Prostředí dýchá autenticitou, Mohamed Rouabhi si podobné situace a postavy dovede dobře představit jako syn alžírských přistěhovalců vyrostlý na pařížské ulici. Jeho komedie mají sociální kontext stejně jako hra Arnaques, cocaïne et bricolage, jejíž břink a šťávu zdařile převedl Jan Tošovský do mluvných dialogů. I otrlejšího zarazí, že každé druhé slovo je vulgární, přepepřená řeč zesiluje grotesknost děje. Divadlo sice odráží realitu karikovaně, ale třeba se tak mluví v podobném prostředí i u nás. (Kvůli přemíře ostrých, jinde vytečkovaných slov není představení vhodné pro diváky mladší 16 let).
Nosnými postavami inscenace jsou Lukáš Melník jako suverénní a machrující, ale v kritických momentech znejistělý, od ostatních kloboukem odlišený šéf party Sergio, a Michal Sedláček, jehož dětinský, halasně činorodý kokainista Tony visí na židovské matce a čeká potomka. Projevy ostatních jsou komponovány do vyváženého celku. Zbrklý bijec Ritchie Vojtěcha Říhy je trochu mimoň jako amatérský básník, obdivovatel východních mouder a bylinných přípravků. Bojovný homosexuál Jo Milana Cimeráka se chlubí technickými znalostmi, nejvíce ovšem svým přirozením. Agilní nohsled Franckie Jakuba Burýška se kryje autoritou šéfa. Okrajové úlohy muslimů pojal Miroslav Kudela jako orientálně zdvořilé, neprůhledné typy. Roli protřelé Pamely, která dovede získat koho chce i co chce si vychutnala Pavla Gajdošíková.
Eduard Kudláč, umělecký šéf progresivního žilinského divadla, si sám vybral hudbu s atmosféru stvrzujícími jazzovými songy, Eva Kudláčová Rácová navrhla náladě odpovídající výpravu s kostýmy v kontrastu šedi a lesku, černé a bílé. Režisér respektoval zaměření Divadla Petra Bezruče a dobře si porozuměl se souborem, postavám dal ostře vyhraněné obrysy a sladil projev různě disponovaných herců. Z gangsterské parodie s jednoduchou zápletkou, šťavnatými dialogy a trefnými pointami vytvořil svěží, dynamickou, divácky vděčnou komedii, která je prostoupena duchem kamarádství a sounáležitosti, prvky stmelujícími každé společenství.
Milan Líčka, foto Lukáš Horký (bezruci.cz)
