Zbabělci a hrdinové ožívají na scéně

Zbabělci Josefa Škvoreckého líčí život na maloměstě očima dvacetiletého mladíka, který stejně jako jeho kamarádi myslí hlavně na holky a jazz. Politikou pohrdají a o válku se moc nezajímají, ale ta je přitlačí ke zdi, když poklidné městečko zasáhnou v květnu 1945 ostré boje. Román pro divadlo upravil Vladimír Fanta a režisér Filip Nuckolls jej pojal jako energií pulsující portrét mládeže, která se chce bavit podobně jako ta dnešní – s tím rozdílem, že tehdy šlo i o život. Inscenace měla českou premiéru v Divadle Petra Bezruče 16. října 2015.

Když divák vejde do sálu, na jevišti před oponou s názvem Port Arthur už to lehounce rozjíždí jazzový orchestr, postupně přicházejí další mladí herci a představení plynule začíná. Muzika je to, co všechny ty kluky a holky spojuje, na scéně předvádějí, co umí, navzájem se baví a ti na parketu pod nimi divoce tančí swing a rock. Nejvíc prostoru tu má hlavní postava Danny se sóly na trubku (v románě hrál na Škvoreckého oblíbený tenorsaxofon) a Benno střídající klavír a bicí (ten tam hrál na trubku). Je to pestrá podívaná, všichni v dobových kostýmech, chlapci mají velká křiklavá saka. Při proměně se děj přesouvá do vlevo situovaného Dannyho domova či za průzračnou oponu, kde se na vyvýšené ploše odehrávají scény z městečka a okolí, později jsou na oponu promítány záběry z bojů. Hrdinovy vzpomínky na sny, touhy, prožitky a dění v městečku i mimo ně v převratné době mezi 4. a 11. květnem roku 1945 střídavě komentuje zestárlý Danny na stupínku zcela vpravo.

Vladimír Fanta románový text přepracoval, dialogy, které stále působí svěže svou bezprostředností – a dodejme, že v té době provokovaly drzým použitím obecné češtiny -nemusel příliš upravovat, jen je zhutnil a trochu opepřil. Zestručnil dlouhé popisy pocitů a zážitků hrdiny a také vypustil vedlejší dějové linky, jako je třeba setkání se zajatci a příjezd sovětských vojáků. Šťastně přitom pozměnil vyústění děje a reflexivní rovinu díla vyřešil rozdvojením postavy – vnitřní svět hrdiny tlumočí Dannyho alter ego formou monologů, jejich nostalgický sentiment odlehčuje sebeironií. Se slovem rovnocennou složkou inscenace je hudba, kterou složil Ondřej Švandrlík pro kapelu s vervou hrajících bezručovských herců. Děj provází výhradně živá hudba, s výjimkou dechovky ze záznamu rozhlasového vysílání.

Z množství románových postav v adaptaci zbylo třináct, což je přiměřené pro její pojetí i možnosti souboru. Celou hrou prochází Vojtěch Říha jako Danny, frajer i snílek, roztoužený a nesmělý obdivovatel nerozhodné Ireny (Sarah Haváčová), zatímco se líbí přímé Lucii (Pavla Gajdošíková), ale v očích matky (Markéta Haroková) je stále ještě nedospělý. Jeho kamarád Benno (Michal Sedláček) je radostnější a pohodovější, další muzikanti Lexa (Milan Cimerák) a Harýk (Pavel Johančík) mají menší úlohy, podobně jako Helena (Markéta Matulová j.h.). Z ostatních se svou uhlazenou podnikavostí vyčleňuje Berta (Jakub Burýšek) a ovšem i jiný Dannyho kamarád, drsný dělník Přema (Lukáš Melník) odhodlaný bojovat. Svět dospělých zastupují vedle hrdinovy matky opory měšťanské společnosti doktor Bohadlo (Michal Weber) a samozvaný velitel města Šabata (Karel Čepek j.h.). No a osobnost Norberta Lichého jako zestárlého Dannyho si snad každý umí představit.

Není třeba vyzdvihovat jednotlivé herce, každý tu svou úlohu v pestré mozaice událostí na maloměstě v přelomovém období splnil přesně a dobře. Ze hry vyzařuje především radost ze života, která provází mládí v každé době, obsahuje i morální výpověď, že okolnosti mohou proměnit zbabělce v hrdiny. Škvoreckého román pronásledovalo prokletí a ještě důkladněji to postihlo zamýšlené zfilmování. Chystali je Forman, Menzel, Michálek i Sláma, zatím bezvýsledně. Toto prokletí konečně prolomila divadelní adaptace Vladimíra Fanty a její hravá, vynalézavá inscenace Filipa Nuckollse. O té se ještě bude u nás dlouho mluvit.


Milan Líčka, foto Lukáš Horký (bezruci.cz)

Napsat komentář