Otec s dcerou uvíznou na planině Nového Mexika, přepadne je ozbrojenec a sebere jim povoz. Na koni přijede muž mířící do Santa Fe, utkají se v neobvyklém souboji a vítězi připadne žena. Tak by se ve westernové zkratce dal popsat děj hry Bílý muž a Rudá tvář. Významný německý divadelník George Tabori se sarkasmem sobě vlastním tvrdí, že napsal love story. Musíme ovšem vzít v potaz, že každé jeho dílo se zabývá problémem židů, jejich utrpením a hledáním identity. Svůj výklad dramaticky útlé, ale slovy přetékající hry předvádí polský režisér André Hübner-Ochodlo v inscenaci, která měla premiéru v Komorní scéna Aréna 25. října 2014.
Úvodem běží projekce na plátno, které je vysunuto před panoramatický obraz pustiny s tyčícími se skalními sloupy. Ve filmu stojí vedle sebe pozpěvující muž s oslíma ušima a druhý s maskou supa jej doprovází na bendžo. Projekce pokračuje westernovými titulky, v nichž jsou maďarsky (narážka na původ Taboriho) uvedeni ti, kteří se na inscenaci podílejí.
Na jevišti přichází židovský obchodníček Arnold Weisman, který převáží zpopelněné ostatky své ženy ze západu do New Yorku. S ním cestuje postižená dcera Ruth. V krátké scéně se objeví lovec s puškou, poté přijede na koni Rudá tvář v čelence. Naříkavý i agresivně cynický Weisman spustí litanie nad svým osudem a židovským údělem („holocaust je hned za rohem“). S jeho postojem si nezadá Rudá tvář stěžující si na útrapy života i existence pronásledované a utiskované rasy ze strany bílých a hlavně židů. Trumfují se v sebeponižujícím souboji plným metafor a aforismů, o vítězství rozhoduje dcera. Vítěz slovního zápasu získá (nejen) šaty poraženého, nutné k přežití ledové noci…
Tabori píše apelativní texty, chce diváka vyvést z pohodlného klidu. Nejprve napsal povídku, pak ji rozpracoval do rozhlasové hry a nakonec upravil pro scénu. Přemíra monologů dává hře diskursivní povahu, vybízí k uvažování o smyslu výpovědi. V osobě indiána je ztělesněna rasa podobně utlačovaná a postižená jako byli židé, její nářek je ovšem slyšet daleko slaběji. Holocaust si tedy židé nemohou nárokovat jen pro sebe, ale je třeba respektovat utrpení jiných. Jak se ve hře říká „pod kůží jsme všichni stejní“.
Text nabízí i další významy. Postavy obyčejného žida, indiána a mrzáka lze chápat jako symboly těch odstrčených ve společnosti zaměřené na úspěch. Záhadou je Rudá tvář. Nejprve předstírá jinou totožnost, později prozradí, že matka byla indiánka a otec je v dětství opustil. Že se jmenuje Geegee Goldberg, zůstane divákovi skryto, protože v inscenaci je to vysloveno zkomolenou španělštinou. Jak známo Goldberg je podobně jako Weisman časté židovské jméno. Znamená to snad, že jeho výpady proti židům lze brát jako trauma projevující se sebenenávistí? Je to hrdý indián anebo třeba zkrachovalý komparsista z Hollywoodu?
Titulní postavy nesou tíhu výpovědi, která se koncentruje v jejich sebeponižujícím soupeření. Největší herecký part má Weisman, jehož s precizností a přesvědčivostí ztělesnil Marek Cisovský. Pro Petra Panzenbergera byla role Rudé tváře první velká a náročná úloha. Podal dobrý výkon, ale vedle charismatického Cisovského by jen s obtížemi vynikl i ostřílenější herec. Ruth Pavly Dostálové má nápadný projev, křečí ztěžklou artikulaci, zkřivený obličej a paralyzované tělo, stejně tak je uvěřitelné její přitahování k cizímu muži. Figurku agresivního lovce si se zřejmou chutí vystřihl Vladislav Georgiev karikující zjev a projev Hitlera v bavorském kroji. Roličky osla a supa hráli P.Panzenberger a V.Georgiev.
Režisér se soustředil na kontrastní vykreslení osobností a postojů Weismana a Rudé tváře, které by mohlo spojovat srovnatelně silné historické i osobní utrpení, ale nesmiřitelně je rozděluje rozdílný původ i životní zkušenost. Katalyzátorem konfliktu či spravedlností se zavázanýma očima je tu Ruth. Dramatickou strohost a slovní přebujelost vyvažuje expresivní herectví všech postav. Citlivý inscenační přístup André Hübnera-Ochodlo, kdysi žáka samotného Taboriho, znamená další významný krok dramaturgie Komorní scény Aréna zaměřené na problémové hry s posláním. Není třeba dodávat, že samozřejmou součástí toho je důraz na dokonale propracované herectví.
Milan Líčka, foto Roman Polášek (divadloarena.cz)
