Druhý a třetí den Colours of Ostrava 2015
Také druhý a třetí den festivalu Colours of Ostrava byl definován vedrem a pestrým hudebním i nehudebním programem s rozdílnou kvalitou. Uspokojeni byli nejen ti návštěvníci, kteří si přišli na festival poslechnout své oblíbence, anebo si jen dobře zatančit a užít si co nejvíce festivalových atrakcí, ale i ti, jež chtějí objevovat nové hudební světy.
Takovým, pro mnohé dosud nepoznaným zvukovým územím, které s nadšením mohli posluchači během letošních Barev poodkrýt, byla například tvorba alternativní písničkářky, jež si říká St. Vincent. Ta na festivalu vystoupila ve skvělé formě a nadchla svými songy, v nichž se mísí elektro-pop s rockovou dravostí i zvukovou originalitou. Je sice možné pátrat po jednotlivých ingrediencích a inspiracích, které při tvorbě využila (starší tvorba D. Bowieho včetně pódiové stylizace, nečekaně strukturovaná kytarová sóla ala F. Zappa, hendrixovská chuť k experimentu…), to ale nemění nic na tom, že St. Vincent hraje strhující hudbu. Její vystoupení bylo protknuto promyšlenou choreografií (více či méně teatrální gesta a mimika, stylizovaný robotický pohyb), která vhodně doplňovala hudební složku. Její písničky jsou silně rytmické, melodické, zpívané jistým hlasem, doplňované nezvyklými až industriálními zvuky. Dominuje někdy až řezavě noisový zvuk její kytary, na kterou St. Vincent hraje velmi vynalézavě. To vše se v Ostravě spojilo do přirozeného sebejistého celku a byl z toho, troufám si říci, jeden z nejlepších koncertů celého letošního festivalu, pro mě osobně příjemně nečekaný.
Naopak na noční vystoupení amerických Swans, temných rockerů a milovníků masivních hlukových vln, jsem šel připraven, jelikož v minulosti na Colours of Ostrava už hráli. Jejich koncert, který se letos uskutečnil přímo pod vítkovickou vysokou pecí, lze přirovnat k jistému druhu rituálu, kdy dlouhé skladby, jejichž dynamiku určuje kytarista, zpěvák a vůdčí osobnost celého bandu Michael Gira, postupně gradují. Ten, kdo vydržel až do konce jejich vystoupení, byl odměněn nebývale intenzivním zážitkem.
Během druhého i třetího dne se toho ale dělo více a těžko by se hledali návštěvníci s totožným programem. Colours jsou opravdu velmi rozmanité. V pátek například s úspěchem zahráli a zazpívali jihomoravská punk-rockerka Mucha či výborná slovenská písničkářka Katarzia. Možná trochu překvapivě docela dost návštěvníků naslouchalo jemnému akustickému setu José Gonzálese, který do repertoáru zařadil i podařenou cover verzi skladby Teardrop od Massive Attack, či náladotvornému vystoupení kapely The Cinematic Orchestra, která ale má asi ta nejlepší léta už za sebou.
Pro mnohé byl pak vrchol druhé dne festivalu koncert energických britských rockerů z kapely Kasabian, jedné z největších ohlašovaných hvězd letošního festivalu. Jejich kytarová hudba čerpá z odkazu hardrocku 60. a 70. let a resuscituje ho pomocí aktuálních trendů.
Trochu jiná hudba současně zněla v hale Gong, kde se představil světově proslulý jazzový kontrabasista Avishai Cohen s hned pěticí dalších skvělých jazzmanů. Množství muzikantů v tomto případě, dle mého soudu, bohužel neznamenalo přidanou hodnotu (Cohen většinou vystupuje ve zvukově sevřenějším triu), ale i tak jsem ocenil zejména individuální parádní výkony všech muzikantů. Také obecenstvo reagovalo více než vstřícně a celý koncert tak měl krásnou spontánními emocemi prodchnutou atmosféru. V závěru došlo i na Cohenův zpěv a dokonce se i tančilo. Muzikanti si pak potěšeně užívali zasloužené ovace.
Možná to bylo způsobeno mou únavou či špatným výběrem, ale během sobotního dne jsem pro sebe nezaznamenal žádný mimořádný koncert. Ale i tak jsem se nenudil a korzoval po jednotlivých částech festivalového areálu. Poslechl jsem si například mladičké polské The Dumplings nebo si vychutnal několik písniček zpěváka a výborného multiinstrumentalisty Owena Palletta, který zřejmě čerpá inspiraci také z klasické hudby a hudebního minimalismu ala Philip Glass. V šapitó se značkou Europe Stage mě zaujal koncert formace Janusz Prusinowski Kompania, jež hraje tradiční hudbu z centrálního Polska. Milé a vřelé vystoupení bylo doplněno o taneční workshop, kdy jeden z muzikantů se po chvíli uchýlil do role tanečného instruktora. Velká část přítomného obecenstva se ochotně dala i přes panující vedro do nácviků lidových tanců.
V dobré formě se na festivalu představilo i elektro-folkové duo Kieslowski nebo slovenští Fallgrapp. Příjemnou atmosféru se podařilo vybudovat i na pódiích Fool Moon nebo Elektronic. Zde například zahrála skupina Vessels, která do Ostravy přijela z anglického Leedsu. Pomocí různých elektronických mašinek a kláves, ale i živých bicí, perkusí nebo baskytary, se jim podařilo vytvořit perfektně šlapající taneční set, který nepostrádal zvukovou barevnost, nápady i potřebnou gradaci. Naopak drobné úryvky z pozdně večerních vystoupení popových skupin Rudimental a Clean Bandit, které ovšem jistě s povděkem kvitovali tancechtiví návštěvníci, mě příliš neoslovily. Přesto, že byla například formace Rudimental ohlašována jako jedna z hlavních hvězd festivalu, jednalo se v jejich případě spíše o průměrnou pouťovou zábavu. Kapela své hudební nedostatky a hlavně chybějící invenci zakrývala přehnaně okázalou pódiovou prezentací.
Lze tedy konstatovat, že letošní ročník opět přináší všezahrnující mix, kde si to své najdou festivaloví návštěvníci se zcela odlišným vkusem, kteří by se asi na jiných kulturních akcí jen stěží potkali. A závěrečný festivalový den nebude v tomto směřování výjimkou.
Jan Havlena, foto Werner Ullmann