9. ročník mezinárodního festivalu architektury, designu a umění Archikultura 2017
V dubnu a květnu 2017 proběhly v péči ostravského Kabinetu architektury ve Výstavní síni Sokolská 26 a v Industrial Gallery výstavy německého umělce Reinharda Roye. Výstavy se uskutečnily v rámci 9. ročníku mezinárodního festivalu architektury, designu a umění ARCHIKULTURA 2017 a Česko-německého jara. Spolu s fotoreportáží Jiřího Žižky z Industrial Gallery publikujeme text Bod jako agens umění Eugena Gomringera z roku 2011.
Bod jako agens umění
Každé setkání s uměním Reinharda Roye se dřív nebo později, na první pohled nebo po zralé úvaze, soustředí na prvek, z nějž pro nás vyplývá počátek i konec, na bod. Setkáváme se s bodem v jeho tematické různorodosti: jako s prvkem jemného rastrového uspořádání v malířství, v konstelacích na papíře nebo jiných materiálech, jako s individuálním pólem skulpturních těles či symbolickým významovým obsahem. Ten výčet lze uvést i v opačném pořadí. A abychom přešli rovnou k podstatě věci, o níž už mluvil Kandinsky v roce 1926 v Bauhausu: k bodu jako základnímu prvku. Kandinsky mu v úvodu ke své knize Bod – linie – plocha věnoval několik stran, které je asi možné aplikovat i na dílo Reinharda Roye – jako bychom se v něm znovu s Kandinskym setkávali:
„Geometrický bod je neviditelná bytost. Musíme jej tedy definovat jako nehmotnou bytost. Z hlediska hmoty se takový bod rovná nule. V ní se ale skrývají různé vlastnosti, které jsou „lidské“. My si tuto nulu – geometrický bod – ve svých představách spojujeme s maximální úsporností, tzn. s krajní zdrženlivostí, ale ona mluví.“
Reinhard Roy tenhle základní prvek používá dvojím způsobem: jako matematickou veličinu, která je empiricky definovaná, stejně jako střed kruhu nebo ve dvou pólech, čímž tento prvek opouští empirický dialog ve prospěch bodu jako obecně platného principu. Umělec tím dává najevo, že geometrii lze v umění využívat diferencovaně, v neposlední řadě i pro metafyzické významy. Konečně můžeme díky setkání s Royem pochopit i některé velké výroky, jako ten od mystika Mistra Eckharta: „Vše v jednom, v jednom vše.“ Je pozoruhodné, že nemálo básníků konkrétní poezie má k základnímu prvku „bod“ podobný vztah a od bodu podniká své výpravy do hry s jazykem. A opravdu je pozorovatel Royova umění stejně často zlákán jeho poetikou jako osloven matematicky. Tahle integrující rovnováha dvou způsobů setkávání s enigmatickým i pragmatickým světem činí z jeho díla fascinující zážitek.
Ambivalence jako základní rys umění Reinharda Roye je však účinná i tam, kde bychom ji snad nejméně čekali, a to v obsáhlém díle komprimovaných rastrových prací.
Heinz Gappmayr, konceptuálně-konkrétní básník, si rastrovou techniku důkladně osvojil a mohl proto stavět na svém jasném uměleckém krédu. Royovo sebeuvědomění se soustřeďuje na zjištění, že bod je charakteristickým výrazovým prostředkem jeho díla. A stejně charakteristická je použitelnost bodových rastrů pro struktury rozšiřitelné do libovolných směrů, což nabízí možnosti uměleckého vyjádření v homogenní i heterogenní formě. Svými rastrovými pracemi, resp. barevnými rastrovými poli vytvořil Roy celé areály nezvykle diferencovaného designu mezi matematikou a psychofyziologickou sítí, nezřídka sjednocené paradigmaty, při jejichž pozorování jsme svědky průběhu dějů, jaké nemají v umění srovnání.
Rastrové práce Reinharda Roye jako informativně-estetické zážitky jsou jedinečnou kapitolou konstruktivně-konkrétního umění. Ale stejně přitažlivý a významný je i další podstatný rys umění vycházejícího z bodu. Ten má zde většinou tvar malého tmavého kroužku a nevyskytuje se tudíž ve strukturních polích, nýbrž v řadách a posloupnostech. Nabízí filozofické úvahy, např. o bytí či bezohlednosti existence. Neboť pozice dobíhající řady bodů na vysoké stéle vyvolává otázky např. o konci posloupnosti vůbec. Roy přišel s řadami, jejichž konečný bod leží někde mimo a na skutečný konec nelze dohlédnout. Nicméně přísný řád bodového pole někdy skutečně kdesi nahoře končí, je ovšem ve své vertikalitě nedosažitelný.
Opět jiná funkce je patrná v pracích s papírem. Vnější okolí tu působí fyzicky až chorobně, všedně. Bod se zjevně rozšiřuje do kruhu. Kruh, temná díra, je průhled. Pod ním prosvítá další vrstva papíru. Tyto práce jsou při setkání s Reinhardem Royem něčím zcela jiným. Namísto matematiky bodově přesného barevného rastru tu nastupuje konkrétní přesnost reálného života. Zde promlouvají bod a skryté vlastnosti. Jsou to ty „lidské“, jak je rozpoznal Kandinsky. Ale další krok v pozorování vede k objektovým studiím a objektům vyplňujícím prostor v dokonalém provedení. Samozřejmě všechno zůstává a základního prvku, u bodu. Jsou to práce umělcovy zralosti.
Bodem může být trubka, kanál, průřez v podobě kruhu. Ale je tu a záhadně jej doprovází. Nenechá Roye v klidu a on jeho taky ne.
Bod jako obecně platný princip znamená jen, že obecné je obsaženo v individuálním, tedy že obecné má přednost. Koncentrace na okrouhlost bodu vyžaduje přítomnost materiálu a probouzí fyzickou existenci. Teď záleží na tom, jak vnímáme vzájemné vztahy. Kolik plochy, kolik těla tu je v poměru k onomu temnému bodu, který se už dávno stal osou, čímsi jako rýhou? Nejpozoruhodnějším zážitkem v chování bodové koncentrace těla je zde dvoudílný objekt z oceli, obě části patří k sobě a vyvolávají touhu po spojení, jsou čímsi jako trychtýřem a nástavcem. Něco takového může vytvořit a požadovat jen ten, kdo zná bod, na kterém záleží. Dvoudílná ocelová skulptura, vybraná pro sídlo německého spolkového prezidenta, stála ještě před rokem v parku u vily Bellevue v Berlíně. Myšlenka sjednocení a trvalá přitažlivost jejího naplnění je skutečný a důstojný symbol.
Ne tak reprezentativní jako tato ocelová skulptura je bíle natřený dřevěný objekt. Nárok na dominanci „bodu“ u něj přešel v neutrální oblý design. Bod dospěl ke kruhu. Ovšem každý, kdo je připraven umělcovými předcházejícími pracovními fázemi, u nichž dominoval bod, rozpozná Royův základní prvek i v této pokračující kompozici bílého objektu. Viděno v průřezu je každá její úseč kruh se dvěma rozdílnými polovinami. Jedna je vyplněná plocha, druhá průhled pod půlkruhovým ramínkem. Opakovaným kruhovým tvarem, nedotknutelným a povzneseným nad jakoukoli svévolí, Roy připomíná, proč ke své orientaci potřebujeme základní prvek a proč koneckonců potřebujeme umění.
Industrial Gallery, Ostrava / 10. 4. – 12. 5. 2017 / vernisáž 10. 4. 2017
Reinhard Roy, současný německý malíř a sochař narozený 1948 roce v Kittenu v oblasti Dolního Slezska je významnou tvůrčí osobnosti v oblasti geometrické abstrakce. Základem jeho výtvarného jazyka je bod, anebo tečka, jako výchozí prvek jeho uvažování o dvourozměrné kompozici, anebo o prostorovém objektu. V jeho tvorbě lze vysledovat rovinu jisté transcendentálnosti jako výsledku používání různého druhu rastru a vrstvících se sekvencí.
Reinhard Roy je příkladem umělce s přímou osobní zkušeností bipolárního světa a rozděleného Německa, a je důkazem, že upřímný univerzální výtvarný jazyk, pokud není zatížen ideologickou zbytečností, byl, je a bude vždy srozumitelný bez ohledu na to, na které straně a v kterém místě se tvůrce či člověk obecně ocitne.
Práce Reinharda Roye jsou součástí sbírek mnoha prestižních galerií a muzeí. Roy také spolupracoval s brazilským architektem Oskarem Niemayerem a tato epizoda byla rovněž součásti jeho „dvojvýstavy“.
Ostravské výstavy prací Reinharda Roye byly premiérovou prezentací jeho prací v České republice a inspirací jak pro naše tvůrce, odborníky tak pro širokou veřejnost. Výstavy nabídly návštěvníkovi práce jak ty dřívější, tak i ty současné.
Výstavy připravil Kabinet architektury z.s. ve spoluprácí s Centrem kultury a vzdělávání Moravské Ostravy a Přívozu, a Industrial Gallery v Moravské Ostravě v rámci 9. ročníku mezinárodního festivalu architektury, designu a umění ARCHIKULTURA 2017 a obě jsou zařazeny taky do programu Česko-německého jara.
Kurátoří výstav: Industrial Gallery: Zuzana Kulhánková, István Haász, Tadeáš Goryczka
(rem), Eugen Gomringer (text Bod jako agens umění, 2011), překlad Radovan Charvát, foto Jiří Žižka (Kabinet architektury)
