Devět dnů trvající hudební festival Ostravské dny, který se konal na konci srpna na různých místech Ostravy, nabídl milovníkům nevšední umělecké tvorby už poosmé možnost seznámit se s aktuálním děním v oblasti tzv. nové a experimentální hudby i s tvorbou avantgardních klasiků, jež své přelomové skladby zkomponovali již v minulém století. Festivalový program byl velmi pestrý, jednotlivé koncerty perfektně připravené a kromě mnoha pozoruhodných skladeb je zdobily také excelentní muzikantské výkony.
Při svých několika festivalových výpravách jsem zaznamenal dobrou návštěvnost koncertů, přátelskou tvůrčí atmosféru a mnoho nadšených ohlasů. Program mnohých koncertů byl přitom až nekompromisním způsobem namířen k objevitelství, zvukovému a kompozičnímu experimentátorství či dokonce popírání jisté posluchačské i muzikantské „pohodlnosti“. Festival nabídl provedení skladeb několika generací skladatelů, přičemž se, podobně jako v minulosti, „nehrálo“ na zásluhy. Vedle kompozic autorů zvučných jmen soudobé hudby se zcela přirozeně uváděla díla mladých a začínajících – a často také velmi talentovaných – autorů. A tak se posluchač mohl setkat s různými skladatelskými přístupy a zejména nečekanými zážitky.
Pod těžní věží i v Domě umění
Jako první programový „předkrm“ byl letos zařazen „hudebně – performanční“ večer v prostorách bývalého Dolu Hlubina. Ten nabídl mimo jiné nádherné sólové vystoupení finského violoncellisty Juhy Laitinena, který představil svou skladbu Study in Multiphonics, anebo houslový koncert výborného newyorkského dua String Noise, v němž hrají manželé Harrisovi, pravidelní hosté Ostravských dnů. Jako druhý „startér“ byl připraven několikahodinový Minimaraton elektronické hudby umístěný do ostravského Domu umění. Jeho dramaturg Michal Rataj ho koncipoval jako dobrodružné „proposlouchávání se“ hudbou, která „má moc budovat obrazy“. Pierre Alexandr Tremblay či George Cremaschi tak například pomocí interakce hudebního nástroje s elektronikou vystavěli, každý ale odlišným způsobem, abstraktní hudební krajinu znepokojivých odstínů, hloubek, tichých i zhrublých až hlukových ploch. Pozoruhodné soustředěné vystoupení předvedla také například Američanka Pamelia Stickney virtuózní hráčka na těremin. Na mě osobně ovšem asi nejsilněji zapůsobila minimalistická, dokonale vygradovaná, skladba Tristana Pericha nazvaná Formations for cello & live electronics, v níž se propojila Laitinenova strhující hra na violoncello s pulsujícími elektronickými zvuky.
Niblock, Stockhausen či Cage v Trojhalí
Slavnostní či zahajovací koncert se konal v neděli v rozlehlém Trojhalí Karolina. Přesto, že se jedná o akusticky nevlídný prostor, při koncertu pro tři orchestry byl zvuk dobrý. Díky nevšednímu rozmístění tří skupin muzikantů (se třemi dirigenty) se hudba, alespoň pro mé uši, příjemně rozléhala z různých míst a někdy i s nečekanou intenzitou či ozvěnou, která ale nerušila. Návštěvníci se tak mohli nechat unést zejména hudbou amerického skladatele Philla Niblocka či značně experimentálními díly Karlheinze Stockhausena a Johna Cage z poloviny minulého století. Pro pravidelné návštěvníky Ostravských dnů nebyl Niblockův kompoziční přístup ve skladbě Three Petals sice ničím překvapivým, přesto opět přinejmenším potěšil. Jeho skladby jsou zvukovými laboratořemi, které prostřednictvím táhlých minimalistických ploch dávají posluchačovi příležitost ponořit se do souhry akustických zvuků a objevovat tak jejich dosud netušené kvality. Tento přístup je znám zejména z ambientní hudby či elektronické drone music. Není tedy divu, že více než osmdesátiletý experimentátor vydává svou tvorbu i u prestižního labelu Touch.
Zařazením Stockhausenovy hudby (zejména jeho Gruppen) či až konceptuální tvorby Johna Cage do programu zahajovacího koncertu pořadatelé festivalu připomněli z jakých zdrojů a tradic soudobé umění také čerpá. Tento vliv jsem slyšel například ve skladbě Petra Kotíka, jehož Variations for Three Orchestras také během večera zazněly.
Malým překvapením pro mě byl velký počet návštěvníků, který do Trojhalí na tak avantgardní hudbu dorazil. Bylo sice znát, že ne všichni oplývají nadšením z experimentální a dodnes ne zrovna lehce stravitelné zvukové nálože. Někteří z návštěvníků si dokonce při provedení slavné Gruppen krátili čas hraním si se smartphony, mnozí ale byli podle následných reakcí spokojeni či přinejmenším překvapeni. Naopak doslova otrávené tváře některých hudebníků domácí Janáčkovy filharmonie působily neprofesionálně a připomněly mi mnohaletou diskuzi části ostravských muzikantů (různých žánrů), na téma zda hudba prezentovaná na Ostravských dnech je či není uměním, popřípadě zda se nejedná náhodou jen o bláznivý nesmysl bez jakéhokoliv řádu či dokonce podvod. Podobné diskuze, vedené bohužel často bez jakékoliv pokory či snahy o hlubší seznámení se se soudobou tvorbou, která je opravdu velmi pestrá, jsem zaznamenal i letos. Ale to už k nové a experimentální tvorbě mimo hlavní proud patří a o důvodech nesnadnosti širšího přijetí veřejností se ve světovém kontextu píší celé statě (kniha D. Stubbse nese např. podtitul Why People Get Rothko But Don’t Get Stockhausen).
Bouře i zklidnění
Návštěva středečního večerního koncertu nazvaného Velký orchestr mě však opět utvrdila, že se na Ostravských dnech hraje skvělá hudba, která má schopnost vyvolávat silné emoce. Kromě velmi povedených nových kompozic tuzemských autorů (Petr Bakla, Michal Rataj) Janáčkova filharmonie Ostrava zahrála také mistrovské skladby od Mortona Feldmana či Ianise Xenakise. Velkým zážitkem bylo pro mě zejména uvedení Xenakisovy skladby Troorkh, v níž exceloval nejen newyorkský trombonista William Lang, ale také celá filharmonie. Návštěvník si tak mohl užít nejen syrovosti Xenakisovy hudby, ale i bravurní hru na trombon či chvílemi až ohromující sílu celého orchestru. A až burácivou intenzitu měla i závěrečná skladba POEndulum Helmuta Oehringa – monodrama pro vypravěče a orchestr. Ta je mimo jiné inspirována hororovou povídku E. A. Poea Jáma a kyvadlo. V Ostravě se v této velmi sugestivní skladbě představil David Moss, jehož vokální projev byl natolik expresivní a dramatický, že obecenstvu chvíli trvalo, než se vzpamatovalo, a skvělého sólistu, ale i orchestr, ocenilo bouřlivým potleskem.
Následující čtvrteční koncert v příjemně rozjímavém prostředí ostravského kostela sv. Václava přinesl zklidnění, ale i hluboký ponor do až existenciálních či metafyzických rovin. Tato linie byla naznačena hned úvodní propracovanou a zvukově neotřelou skladbou Petera Grahama nazvanou Death has a smile on its face… Jedním z vrcholů celého večera pak byl Octet Galiny Ustvolské v provedení mezinárodní Ostravské bandy. Intenzivní až prudká skladba napěchovaná tíživou atmosférou, v níž skvěle mimo jiné zahrála na klavír Keiko Shichijo, mi pak ještě dlouho zněla v uších. Návštěvníci měli taktéž opět možnost poslechnout si díla nejmladší generace skladatelů. Liisa Hirsch například představila zvukový až ambientně znějící experiment spočívající ve vyluzování dlouhých tónů prostřednictvím jemného táhlého tření strun. V závěru se pak přidal vokální soubor Canticum Ostrava řízený Jurijem Galatenkem. V jejich podání zazněla také například příjemně znějící skladba Pawla Sieka pro smíšený sbor či třídílný Sanctus Daniela Skály.
Festivalové dění poté pokračovalo až do sobotního večera. Ti, kdo zaváhali a Ostravské dny nestihli, budou mít příležitost poslechnout si v Ostravě další pořádnou porci soudobé tvorby už za rok. Pořádající Ostravské centrum nové hudby už nyní připravuje na konec června Dny nové opery Ostrava (NODO 2016). V pořadí deváté Ostravské dny by se pak měly konat v roce 2017, opět na konci prázdnin.
Jan Havlena
