Režisér, dramaturg a příležitostný herec Pavel Cisovský je jednou z nejvýznamnějších divadelních osobností našeho kraje. Bez jeho nápadu založit nové divadlo a bez jeho zapálení by nikdy nevznikla Komorní scéna Aréna a nikdy by asi neměla takovou specifickou atmosféru. Kvality Arény nedávno potvrdily i dvě prestižní Divadelní ceny Alfreda Radoka za nejlepší inscenaci roku (Psí Srdce) a za nejlepší mužský výkon (Michal Čapka za roli v téže hře). Velký divácký zájem si Aréna ale udržuje už několik let, a to právě i díky Pavlovi Cisovskému, který jako zakladatel, dvorní režisér a umělecký šéf Arény vypiloval její tvář k dnešní podobě.
Bezpochyby největším letošním úspěchem Arény je zisk cen Alfreda Radoka. Ať už za nejlepší inscenaci nebo mužský herecký výkon. Projeví se ocenění Arény na její dramaturgii nebo na její postavení v Ostravě?
Na dramaturgii asi ne, protože ta vyplývá z dlouhodobé koncepce a z velké části se na ni spolupodílejí hostující režiséři. A postavení Arény Ostravě? Každý úspěch něco znamená. Nevím, jestli se zvedne naše prestiž. Myslím si, že dobré renomé má Aréna už po několik let, protože se nám podařilo připravit povícero úspěšných inscenací, vybudovat si svou diváckou základnu a především obhájit svou životaschopnost před publikem i zřizovatelem, což je magistrát města Ostravy. Bulgakovovo Psí srdce (titul, jenž získal Radokovu cenu, pozn. red.) je neustále vyprodáno. Doufám, že je to více zásluhou kvality, nejenom publicitou. Na druhou stranu vyprodáno bývá i na jiných představeních. Takže – každý úspěch je prima, něco příjemného přináší, ale je třeba koukat dopředu.
Psí srdce režíroval pan Fedotov. Spolupráce se jistě osvědčila. Uvažujete proto o jeho dalším angažování?
Ano, pan Fedotov má u nás domluvený termín, bude to na přelomu tohoto roku. Měl by u nás pracovat. Titul zatím není upřesněn.
Byl to tedy tah na jistotu? Věděli jste o Fedotovových kvalitách?
To se tak nedá říct. Základní koncepce Arény jako malého divadla spočívá v tom, že nechceme „stavět repertoár jediného pohledu“, ale že se pokoušíme nacházet svůj výraz v rozmanitosti. V rozmanitosti přístupů, názorů, postupů… Proto se od začátku snažíme angažovat režiséry, o kterých víme, že mají co říct a že jsou jedineční. U nás se jich objevilo dost a většina z nich je velmi dobrá. Pan Fedotov je divadelník tělem i duší. Jeho myšlení a postupy, zdá se mi, se trochu odlišují od myšlení a postupů českých režisérů. Hodně ruské duše, nekompromisní tlak na herce, někdy absolutistický pohled na divadelní řád. Pracovat s panem Fedotovem je těžká, ale skvělá a potřebná škola. V Aréně se snažíme dbát na to, aby se režiséři střídali, pořád hledáme nové tváře, a to i proto, aby herci „neustrnuli“. Jeden jediný, byť sebedokonalejší režijní pohled směruje herce pouze jedním směrem.
Je tady naděje, že se budeme stěhovat
Teď se ale vrátíme do minulosti. Byl jste jedním z lidí, kteří Arénu zakládali. Jak na toto období vzpomínáte? Nejsem „vzpomínací“ typ, ačkoliv když je člověk starší, má někdy nostalgické chvilky. Mohu potvrdit, že jsem jakýmsi nestorem divadla, jak služebně, tak věkem. Divadlo mělo samozřejmě určitý vývoj, než dostalo oficiální statut divadla. Původně v současných prostorách Arény působilo Divadlo hudby. Toto zařízení ale nebylo přímo určeno pro divadelní práci.
A jak se z Divadla hudby vyvinula Aréna?
Kdysi byla Divadla hudby zařízení Supraphonu, která prezentovala produkci tehdy monopolního vydavatelství. Návštěvníci v nich poslouchali hudbu z desek, promítaly se diapozitivy, filmy, byly živé komentáře. Takové instituce fungovaly po celé republice. V určitém období Supraphon začal předávat zařízení do správy měst. V Ostravě konkrétně do rukou Městského kulturního střediska. To bylo někdy v osmdesátých letech minulého století. Městské kulturní středisko provedlo rozsáhlou adaptaci těchto prostor a připravilo slavnostní otevření dalšího z kulturně-vzdělávacích zařízení.Náhodou jsem byl přizván jako záskok na režii zahajovacího koncertu. Po něm mi bylo nabídnuto angažmá kmenového režiséra a dramaturga. Když jsem se zorientoval, navrhl jsem, že bychom v těchto prostorách mohli zkusit divadlo.
Neodradil Vás tak malý prostor?
Bylo to úsměvné. Všichni si říkali, co v takové „cimře“ můžeme udělat, leč „dělali jsme“. Tím začalo období před Arénou. Inscenovali jsme poezii (Bezruč, Apollinaire) a souběžně mnoho pořadů pro děti. Byla to jakási příprava k tomu, abychom sáhli po větším titulu. Shodou okolností to byl taky Bulgakov – Divadelní román, který jsme pak hráli jako Zápisky o divadle.
Zde začala spolupráce s Tomášem Jirmanem a Apolenou Veldovou?
Ano. Protože jsme neměli vlastní soubor, spolupracovali jsme s kolegy z tehdejšího Státního divadla, což byli právě Tomáš Jirman, Apolena Veldová, Josef Vajda Novák, Zdeněk Kašpar, Jan Fišar, David Viktora a další. Byli to kamarádi, kteří šli do projektu, u něhož nebylo jisté, zda se uchytí. Dělali to víceméně zdarma. Najednou se ukázalo, že na malém prostoru, když si ho uzpůsobíme, jsme schopni plnohodnotně hrát divadlo. Vzhledem k povinnostem herců, kteří s námi tehdy spolupracovali, jsme zkoušeli různě po večerech a o víkendech. Pak jsme ale zjistili, že v této malé hostující sestavě nemůžeme pokrýt divácký zájem, který neustále stoupal. Museli jsme proto zkusit postavit jakýsi základ kmenového souboru.
Bylo tehdy v Ostravě z čeho vybírat?
Nabídli jsme zdejší konzervatoři, že angažujeme studenty třetího ročníku a že jejich výuku převedeme k nám – jako experiment. Nejdříve byla spolupráce vítána, vzápětí přišlo rázné odmítnutí. Od svého záměru jsme ovšem neustoupili a angažovali čtyři velmi mladé lidi. Dva z nich v Aréně hrají dodnes. S tímto základem jsme nazkoušeli Bleděmodrého Petra – muzikálek pro děti. Velmi nám v té době pomohl režisér Janusz Klimsza, který se nebál jít do rizika s neotrkaným souborem. Inscenoval u nás Kunderova Jakuba a jeho pána, který se nakonec hrál zhruba šedesátkrát.
Mimochodem, co Aréna a revoluce? Projevilo se to nějak v tvorbě?
Devětaosmdesátý samozřejmě hodně pomohl. Před listopadem jsme totiž různě upadali v nemilost, naposledy uvedením Bezručových Slezských písní, které jsme inscenovali jako „Hořké písně“. Naštěstí přišel zlom, který nám umožnil dospět k tomu, co jsme dneska.
Když porovnáte současný stav Arény s tím, jak jste si ji představoval na začátku. Je taková, jakou jste ji chtěl mít?
Přiznám se, že jsem neměl žádnou konkrétní představu. Říkal jsem si, že vše má svůj vnitřně logický vývoj. Podobně jako práce na inscenaci. Každý trochu zkušený režisér ví, že se na inscenaci může připravit, mít svou představu, ale jakmile se práce rozběhne, dílo nachází svůj vlastní život, své cesty a najednou se před vámi nezřídka objeví mnohem zajímavější varianty než předpokládané. A takový byl i vývoj Komorní scény Aréna.
A když se podíváte na současnou Arénu?
Co se týká technické stránky, myslím si, že současný stav je jakýmsi maximem, který naše divadlo může unést. Je to dost těžké vysvětlovat, ale jak víte, nemáme ani úložné plochy, museli jsme redukovat foyer, zákulisí je za hranicemi možností. Zvuková a světelná technika zatím odpovídá požadavkům, ale těžko ji rozvíjet. S prostorovou proměnlivostí nemůžeme dále pracovat, ocitli bychom se na Masarykově náměstí. Herecký soubor je kompaktní, ale určitě bude docházet ke změnám. To je zákonitost hereckého života. Jsou tu určité limity, které prostě nemůžeme v současnosti překročit.
Dalo by se říct, že z minimálních možností malého jeviště a téměř nulového zázemí pro herce těžíte maximální úspěch. Současné prostory Vám určitě nevyhovují; už několikrát se mluvilo o stěhování, nakonec z toho ale vždy sešlo.
Ano, je tady určitá perspektiva, nebo spíše velká naděje. Jsem ale v tomto ohledu pověrčivý, o stěhování se mluví dlouho, zatím ovšem nevyšlo. Proto bych teď nerad něco prozrazoval. Uvěřím tomu teprve tehdy, až opravdu budeme v nových prostorách a všechno bude fungovat.
Hrabal mi byl vždycky hodně blízký
Můžete charakterizovat vaše diváky?
Převažují mladí. Mě osobně je jedno, jaký divák k nám chodí. Přišel, chce něco vidět a buď nalezneme kontakt, nebo ne. Ale u nás věkový průměr opravdu směřuje k těm mladším. To je dobře, ne? (smích)
Když se podíváme na průřez vaši tvorbou, vedle takových klasiků jako je William Shakespeare nalezneme dvě hry od Franze Kafky. Patří k vašim oblíbencům?
Nepatřím k těm, kterým říkají kafkologové. Samozřejmě mám Kafku rád, je pro mě zvláštní, magický a tajemný. Přiznám se, že inscenace Procesu byla z počátku myšlena jinak. Nechci vracet dobu, ale hra byla připravena na počátek roku osmdesát devět. Chtěli jsme Kafkův text skombinovat s dokumenty z procesu se Slánským a pootevřít tak dvířka politických procesů jako takových. Byl jsem si vědom, že může jít trošičku o zneužití Kafky, ale doba nazrávala. Úprava směřovala k tomu, aby se otevřely některé tabuizované věci. Jenže přišel listopad a myšlené podtexty ztratily význam. Proto jsme se nakonec vrátili ke Kafkovi jako takovému.
Člověka až překvapí, jak jste na tak malém jevišti mohli rozehrát Hrabalovo vynikající dílo Obsluhoval jsem anglického krále. A je nutno říct, že nic nepůsobí nedotaženě.
Já asi nejsem ani hrabaloolog, ale je fakt, že mi byl vždycky hodně blízký, bližší než Kafka. Byla to taky trochu zvláštní historie. Obsluhoval jsem anglického krále je jediná inscenace, kterou jsem opakoval. Nejdříve jsem ji dělal na velkém jevišti státního divadla. Tam hrál Tomáš Jirman Jana Dítě jako u nás. Tehdy jsem měl pocit, že jsme na velkém jevišti zůstali Hrabalovi dost dlužni a že bychom měli toto jeho dílo udělat s kamarády v Aréně. Oproti mnohým jsem byl toho názoru, že hra potřebuje spíše komorní sevřený prostor. Dramatizátory byla hlavní role určena třem hercům, kteří představovali jednotlivá životní období. Já byl přesvědčen, že předloha musí být výpovědí jednoho jediného člověka. Proč ukazovat slupku mládí, středu a stáří. Duše, sny a představy mohou být mladé, rozmarné, tragické i v té nejstarší slupce. Proto u nás hraje Jana Dítě jediný herec. S Tomášem alternuje Vláďa Georgiev.
V několika inscenacích hrajete nebo jste hrál. Jak vnímáte pozici herce? A jak se Vám líbí Vaše role v divácky úspěšných Příbězích obyčejného šílenství?
Na jeviště jsem se vrátil po patnácti letech, tehdy do Višňového sadu. Teď účinkuji ve třech hrách (Psí srdce, Prorok Ilja a Příběhy obyčejného šílenství), každá role mi vyhovuje, mám je rád a bavím se jimi. Otec v Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství je pro mě příjemná figura. A hlavně v mém prvním výstupu jsem v papučích, což mi vyhovuje, protože mě bolí noha. (smích)
V této hře hrajete se svým vlastním synem. Uplatňujete k němu, co se týká Vaší režijní práce v Aréně, tvrdší přístup než k ostatním, jak to v takových případech bývá?
Obecně nejsem moc tvrdý režisér, ale asi je to tak, že Markovi spolupráci moc neusnadňuji. Možná z podvědomé obavy, abych neprotěžoval. To jsem nikdy nedělal a bohdá nebudu. Ke společné práci jsme se dostali náhodou. Herectví i režie je věc velkého osobního nasazení, prezentace nejniternějších pocitů, které musíte dešifrovat v nejrůznějších situacích. Je dost těžké a komplikované obnažovat se před nejbližšími. Obecně snad platí, že sdílet jeviště je pro tak blízké lidi trochu složitější.
Lidi Radok asi tolik nebaví
Sledujete dění v ostatních ostravských divadlech?
S kolegy se informujeme. Je to tady docela dobré, protože divadla kooperují, herci se kamarádí.
Je tady někdo, koho byste rád angažoval v Aréně?
Ale jo, pohyb je vždycky. Občas si říkám, že by bylo fajn spolupracovat s tím nebo s tím. Ono je to dost těžké. Nechávám to přirozenému vývoji. Stává se leccos a mívá to rychlý spád. Ano, jsou herci, se kterými bych chtěl pracovat, ale to už se asi nesplní. Takový je život.
Existuje zde přesto všechno nějaká zdravá soupeřivost?
Herecký svět je zvláštní. Když říkám, že v Ostravě panuje mezi herci relativní snášenlivost, soupeření nevylučuji.
Navenek je však zřejmý obecný trend upřednostňování velkých kamenných divadel.
To bude vždycky. Tato velká divadla jsou výkladními skříněmi státní kulturní politiky. Svým způsobem je to v pořádku. Velké divadlo má prostě nárok na větší plakát a bytelnější propagaci.
Vezměme si divadelní ocenění. Thálie jsou vysílány v hlavním čase a v přímém přenosu na prvním programu, zatímco Radok na druhém, reprízovaný a pozdě večer.
Lidi Radok asi tolik nebaví. Chtějí slávu, gongy a hlavně provětrat róby! Thálie má delší tradici, je bombastičtější. Ceny jsou vlastně sranda. Nejsem přítelem soutěžního soupeření v umění. K tomu si lidstvo vymyslelo sport. Exaktně měřitelné výkony. Ale který moudrý může rozhodnout, zda herec A je lepší než herec B (případně spisovatel, malíř apod.)? Ano, mohu říct: herec A je mi bližší, sympatičtější…, ale lepší? Odborná veřejnost zřejmě viděla, že některé výsledky Thálie neodpovídají skutečnosti, a založila Cenu Alfreda Radoka, ve které se vyjadřují odborníci, především kritici. Ti oceňují výjimečnost, zvláštnost, která se prokázala v běžném roce. A právě za rok 2003 ocenili, že Michal Čapka v Arénou uvedené hře Psí srdce předvedl mimořádný výkon (Michal Čapka získal Radokovu cenu ze nejlepší mužský výkon, pozn. red.). A cenu vlastně dostala i celá tato inscenace. Výborně, ale život jde dál.
Chceme pokračovat nastoupenou cestou
V Aréně jste toho mnoho dokázal a také jste mnohým prošel. Existuje ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout? Máte nějaký cíl?
Určitě. Cíl tady musí být. Perspektiva, která člověka někam žene. Něčeho jsme dosáhli a základní motivací je nespadnout pod nasazenou laťku. Jde o zachování stylu, tváře, úrovně a jde i o to neustále se pokoušet o něco dalšího i s tím rizikem, že se něco nepovede. Rád bych řekl jednu věc. V cestě za kumštem jsou vždycky vzestupy a pády. Prodíráte-li se tvůrčím procesem, mnohdy se dostanete někam, kde čeká omyl. Každý, kdo tvoří, má na něj právo. Nemá právo na lajdáctví, na šmíru, na podbízení, podkuřování mocným či penězům. Ale má právo na omyl a na to, že se něco nepovede. Z toho se musí dostat a jít dál. Chceme pokračovat nastoupenou cestou a nezablokovat si budoucnost.
U Arény stojíte od jejího počátku, prošel jste s ní celou její dosavadní existenci a jste s ní určitě silně svázán. Co byste jí přál do dalších let?
Mám skromné přání. Aby se podařil transfer do nového prostředí a aby Aréna neztratila svou atmosféru a ducha. To bych si přál. Potom bych chtěl, aby soubor nezasáhly nepříjemné věci života, jako jsou nemoci, závist, chudoba ducha, aby se vyvíjel, byl živý. A aby byl organismem, který se neustále proměňuje a tím žije. Asi jsem měl říct, že bych si nejvíce přál další Radokovy a jiné ceny. Ale to jsou věci, které mě zas tolik nezajímají. Mě především zajímá práce lidí a jejich vztah k divadlu.
Dimitrios Vlasakudis, Ondřej Stratilík