Masarykovo náměstí jako prostor kutilské kultivace

Zamyšlení nad výsledkem stamiliónové rekonstrukce centrálního náměstí

Masarykovo náměstí bylo před více než rokem dáno do provozu po rozsáhlé rekonstrukci. Roční odstup a nedávná „kultivace“ prostoru jsou dobrým důvodem se nad dnešní podobou hlavního ostravského rynku zamyslet. Nová podoba náměstí je sice lepší než ta původní, nad souvislostmi kolem rekonstrukce a její výsledné podobě s nekvalitní dlažbou, kýčovitými květináči a nekoncepčním řešení se však zamýšlí málokdo.

V roce 2002 brněnští architekti Tomáš Rusín a Ivan Wahla (ateliér RAW) vyhráli 1. místo ve veřejné architektonicko-urbanistické soutěži (více o soutěži). Cílem soutěže bylo vytvořit homogenní, architektonicko-urbanisticky kultivovaný prostor Masarykova náměstí (vítězný návrh můžete posoudit na stránkách architektonického ateliéru RAW, OstravaBlog také přinesl rozhovor s autory návrhu). V tomto původním návrhu byla vzrostlá zeleň zachována a na protější straně náměstí měla být vysázena zeleň nová. Bylo to logické, výměna původní zeleně mohla proběhnout později, až by nová povyrostla a mohla tak plnit svou funkci – dávat dostatečný stín v letních měsících. Náměstí je na návrhu spojeno v jeden celek, linie ulice 28. října je ale ve struktuře zachována, takže zůstává pomyslné rozdělení mezi duchovní jižní částí s dominantou Marianského sloupu a civilnější odpočinkové severní části s vodním prvkem. Ulice 28. října nadále měla plnit funkci tepny spojující pomyslný slezský břeh s moravským. Dalším zamýšleným prvkem byla kašna s citáty T. G. Masaryka zabudovaná přímo v dlažbě v severní části náměstí. V dlažbě pak měly být nápisy s názvy jednotlivých ostravských šachet (viz Protimluv 1/3, s. 31). Z těchto návrhů nakonec vznikla bronzová časová osa s významnými daty historie Ostravy, která kompozičně spojuje obě části prostoru, a kašna zabudovaná v dlažbě (autorem vodního prvku a časové osy je sochař Jiří Plieštik).

Konečný výsledek rekonstrukce je spíše součtem nekoncepční dodatků, investorem i dodavatelem předělání architektonického řešení a hlavně zničení celkového konceptu. Ještě v roce 2006 zmiňuje Luděk Janus z investičního odboru Magistrátu města Ostravy, že na ploše budou například „připraveny kotvící jímky pro velkoplošné slunečníky umožňující další rozšíření zahrádek“. Před zahájením rekonstrukce vše nasvědčovalo tomu, že by mohlo jít o zajímavou stavbu. A hlavně, že prostor bude řešen koncepčně.

Po deseti měsících rekonstrukce bylo náměstí znovu otevřeno. Již během prací se ztrácela iluze o tom, že půjde o zajímavou stavbu. Úplná ztráta iluzí však nastala po otevření. Místo kultivovaného a homogenního prostoru vznikla plocha vhodná pro ničení zraku ze slunečního přesvětlení, plocha pro udržení letní výhně a zimního klouzání. Vodní prvek se stal nejen dětskou atrakcí, ale získal i místní označení „prasklé trubky“. Je to symbolické, v Ostravě je vše tak trochu jako to prasklé potrubí, nic se nedovede k cíli v kompletnosti (viz komentář Ostrava, město polovičatých řešení). Ulice 28. října byla ve výsledku popřena. I v dlažbě končí na hranici náměstí tenkou mezerou, jakoby náhle přestala existovat. To vedlejší uličky měli větší štěstí, jejich vyústění na náměstí má doprovod i v návaznosti v struktuře dlažby. Komunikační tepna tedy neprochází středem, jak bylo zvykem, ale po stranách, v třásních pomyslného koberce, který má dlažba náměstí zpodobňovat.

Jako příklad jisté míry obdobného a možná i k řešení ostravského náměstí inspirační (ale proti ostravské realitě do úspěšného konce přivedeného projektu) lze uvést náměstí Terreaux v centru Lyonu (foto). Toto náměstí bylo v roce 1994 rekonstruováno podle návrhu architekta Christiana Dreverta. Na náměstí je umístěno 14 postranních sloupů a 69 vodních trysek podle návrhu Daniela Burena, vycházejí stejně jako v Ostravě z povrchu dlažby. Dominantou náměstí je historická fontána z roku 1892 se sousoším od Frederica Augusta Bartholdiho (mj. autor Sochy svobody), která byla kvůli stavbě podzemních garáží pod náměstím přesunuta naproti vchodu do muzea výtvarných umění. Za touto fontánou je umístěna řada velkoplošných slunečníků bez rušivých reklamních nápisů. Celý prostor tak vytváří velký estetický zážitek. Oproti ostravské chudší sestře jde, i přes mnoho rozdílných stylů a stavebních období, o homogenní prostor, kde světlo, voda a mramor vytváří harmonii barev, šedé, černé a bílé, hru světla měnící se v závislosti na denní době.

Podobné řešení lze spatřit i v návrhu na přestavbu ostravského náměstí. Jen vodní prvky nenavrhl tak významný autor, je jich také méně, restaurační a kavárenské zahrádky měly být rozmístěny podél obvodu náměstí a měl je opticky i prostorově limitovat méně hustý ornament již zmíněných „třásní“ v dlažbě tak, aby byl umožněn komunikační provoz po obvodu náměstí. Nejen ornamentu v dlažbě náměstí nebo „smazání“ zmíněné ulice 28. října však oproti původnímu návrhu doznalo změn. Neúcta k výsledkům architektonických soutěží je v Ostravě u místních politiků vryta hluboko pod kůží napříč časem i politickém smýšlení.

Na náměstí postupně přibývají nové prvky. A tím není myšlen oprávněný návrat sochy sv. Floriana. I když již jen fakt, že tento návrat nebyl připraven předem, hovoří o koncepční nepřipravenosti projektu přestavby. Měl jsem na mysli především prvky, jako jsou vitríny – reklamní citylighty – známé ze zastávek městské hromadné dopravy, které snižují designovou úroveň celého prostoru. Mám také na mysli nelogické umístění busty T. G. M., které krásně vystihl v rozhovoru pro MF Dnes (17. 4. 2008) Radovan Lipus: „Samozřejmě, že to je lepší, než to bylo. Ale horší, než to mohlo být. Dlažba je lepší než bývalá zoufalá asfaltová plocha, ale nedokážu pochopit, proč město při tak obrovské investici nemělo víc odvahy, velkorysosti a vizionářského cítění a neřešilo v kontextu náměstí i nový pomník Tomáše Masaryka. Byla tady šance vypsat soutěž na pomník pro třetí tisíciletí a nemusela by to být jen socha. Sochařství se dnes posunulo. Může to být laserová show v podobě projekce Masarykových myšlenek na zdi domů. Nebo vodní, dynamicky proměnný prvek. My se dnes k Masarykovým myšlenkám hlučně hlásíme, ale když dojde na věc, raději recyklujeme interiérovou Mařatkovu bystu a šoupneme ji z vestibulu Nové radnice do rohu náměstí jako na hanbu. Zdálky vypadá jako bysta nějakého zasloužilého lokálního školního inspektora, který daroval Ostravskému muzeu sbírku minerálů.

Pozdější kauza vysázení nesprávných stromů vyšuměla do nenávratna, pro jistotu se ani nemluví o nekvalitně provedeném vydláždění (viz foto u článku). Poslední změna proběhla koncem minulého měsíce. Myslím, že citace oficiální zprávy městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz mluví sama za sebe: „V červnu bylo na náklady MOb MOaP instalováno na Masarykově náměstí 14 přenosných květináčů, osázených květinami a okrasnými keříky, které přispějí k jeho celkové architektonické a estetické kultivaci.“ Kultivací by měly projít především nekultivované hlavy radních. Kvůli invaze květináčů do vnitřního prostoru náměstí byla jeho celková plocha zmenšena a nevzhledné slunečníky se posunuly blíže centru náměstí. Zakrytím bronzových desek historické osy tak pouze naplňuje všeobecnou neúctu. Pojmy jako historie místa, estetika, design, architektura tak dostávají na frak, jsou spíše na obtíž. Umístěním květináčů se místní radní přiznávají i k problémům a hlavně k oprávněnosti kritik, které za poslední rok k tématu rekonstrukce padaly na jejich hlavy. Koncepce náměstí je vyřešena ze dvou třetin, možná méně. Ostatní se neřeší, stejně jako ty stromky.

Jak lze vidět na příkladu lyonského náměstí, když dva dělají totéž, není to totéž. Homogenní a kultivovaný architektonicko-urbanistický prostor z Masarykova náměstí nevznikl. Místo toho máme prostor za sto milionů korun, který připomíná spíše odstavnou plochu kutilsko-hypermarketového obchodu. Možná právě tam začíná a hlavně končí povědomí našich radních a nejen jich.


Jaroslav Němec, foto Werner Ullmann

Napsat komentář