Ostrava patřila minulý týden loutkářskému festivalu Spectaculo interesse. Centrum města žilo průvody nejrůznějších masek, přijelo mnoho cizinců a hlavně se hrálo a hrálo.
Bienále současného loutkářského umění pořádá Divadlo loutek Ostrava od roku 1995. O úspěšnosti organizátorů svědčí i fakt, že se Spectaculo interesse stal největším a nejprestižnějším festivalem svého druhu v České republice.
Diváci mohli srovnávat techniku a přístup divadelníků z různých koutů světa. Česká republika ve velké zahraniční konkurenci nepokulhávala. Kromě domácího souboru s inscenací Čtyři pohádky s vlky za vrátky vystoupili i studenti DAMU, Loutkové divadlo Radost, věhlasné Buchty a loutky, divadlo na chůdách Mimotaurus, Národní černé divadlo nebo Naivní divadlo Liberec.
Festival využil kromě domovského Divadla loutek i ostatní ostravské malé scény, ulice města a nově také Slezskoostravský hrad. Ostravané zde mohli strávit příjemnou sobotu se svými rodinami. Škoda jen, že jich nebylo více. Tak ojedinělá akce si totiž zaslouží lepší reklamu. Více plakátů a pozvánek by snad obrátilo poměr laické a odborné veřejnosti v hledišti. Přítomnost kritiků sice zvyšuje prestiž festivalů, ale někdy to vypadalo, jako by o Spectaculu věděli jen oni a sami divadelníci. O neinformovanosti veřejnosti svědčila mimo jiné anketa festivalového zpravodaje, ve které většina z náhodně dotázaných obyvatel města o festivalu vůbec nevěděla. O diváky ale nebyla nouze, často si nebylo kam sednout. Problém s místem by mohly vyřešit reprízy krátkých představení. Zvláště v Aréně by se dostalo na všechny divadlachtivé a hercům by se lépe dýchalo.
Šestý ročník Spectacula interesse se nesl v duchu rčení méně někdy znamená více. Nad bombastičností, množstvím a přeexperimentovaností zvítězil nápad a kumšt. Mnozí pochopili, že přítomnost loutky na jevišti nemusí znamenat loutkové divadlo. Potvrdily to verdikty studentské i odborné poroty. Hlavní cenu si odvezl brazilský loutkář Eduardo de Paiva Souza se svým poetickým představením Anděl.
Představení, ač celé v angličtině, zaujalo příběhem dvou na první pohled padlých postav tuláka a kamenného anděla. Brazilský tanečník pracoval s loutkou do posledního pohybu, vše působilo jemně, volně a jakoby mimochodem. Loutka anděla doslova žila. Dvojice loutky a člověka vedoucí dialog slovem i tělem si zasloužila nekončící ovace.
Mezi další oceněné patřil soubor Tabola rassa. Dvojice španělských loutkoherců překvapila osobitým pojetím Moliérova Lakomce. Harpagon tady neměl své bohatství ve zlatě, ale ve vodě. Španělé, hrající francouzsky, se snažili upozornit na nedostatek pitné vody ve světě. Vše podtrhovaly vtipně použité vodovodní baterie namísto klasických loutek. I tato inscenace ukázala, že jazykové bariéry mezi účinkujícími a diváky ve světě loutek neexistují.
Zuzana Mildeová, foto František Řezníček a Werner Ullmann
